7 C 280/2020-180 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Klatovech dne [datum] domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že jeho předci [jméno] a [jméno] [příjmení] byli ke dni [datum], kdy zemřel [jméno] [příjmení], vlastníky shora uvedených pozemků. V žalobě uvádí, že je pravnukem [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří vlastnili v dnešním [katastrální uzemí] [anonymizováno]. řadu pozemků. [příjmení] se v rámci sčítání lidu, které se uskutečnilo na území tehdejší Československé republiky dne [datum], přihlásili k československému státnímu občanství a německé národnosti. V období druhé světové války se měl [jméno] [příjmení] angažovat v protifašistickém odboji, což žalobce dokládá seznamem německých antifašistů a seznamem osob vydaným SNB. Na základě Dekretu prezidenta republiky ze dne [datum] [číslo] 1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, byl [jméno] a [jméno] [příjmení] zkonfiskován jejich nemovitý majetek a přerozdělen právnickým osobám. [jméno] a [jméno] [příjmení] se následně odstěhovali do Německa, kde oba později zemřeli. Žalobce uvádí, že konfiskace majetku je neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, neboť jeho předci zůstali věrni Československé republice a aktivně bojovali proti německé okupaci. Odnětím majetku jim byla způsobena majetková křivda. Naléhavý právní zájem žalobce shledává v jeho rodinné vazbě na [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] s tím, že určení, že jmenovaní byli ke dni jejich úmrtí vlastníky nemovitých věcí, je nezbytnou podmínkou pro obnovení dědického řízení, a tedy navrácení pozemků potomkům jejich právoplatných majitelů. 2. K žalobě se postupně vyjádřili všichni žalovaní. 3. Prvý žalovaný ve svém podání ze dne [datum] uvedl, že žalobou napadený majetek získal v dobré víře. Především pak namítá, že žalobou se žalobce snaží obcházet restituční předpisy. I pokud by bylo akceptováno tvrzení žalobce o způsobení majetkové křivdy jeho předkům, mohli se žalobce případně jiné osoby domáhat vydání pozemků postupem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Lhůty k uplatnění restitučních nároků však již uplynuly a zřejmě proto se žalobce snaží domoci majetku prostřednictvím určovací žaloby. Prvý žalovaný rovněž zpochybnil existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce. 4. Druhý žalovaný ve svém podání ze dne [datum] vyjádřil pochybnost o příbuzenském poměru žalobce k [jméno] a [jméno] [příjmení]. Druhý žalovaný se pozastavuje nad tím, že se předci žalobce, podle tvrzení žalobce antifašisté, nebránili zákonnou cestou proti rozhodnutí o konfiskaci jejich majetku dle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb.. Rovněž se podivuje, že předci žalobce, kteří podle jeho tvrzení zůstali věrni Československé republice, se odstěhovali do Německa, čímž však měli stvrdit svůj postoj a příslušnost, k níž se přihlásili při sčítání lidu dne [datum]. Druhý žalovaný namítá, že žalobce nijak neprokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva [jméno] a [jméno] [příjmení], když neprokazuje svůj příbuzenský poměr k těmto osobám. Žaloba je nedůvodná, když ani v případě, že by bylo určeno, že [jméno] a [jméno] [příjmení] byli vlastníky nemovitého majetku, nemůže žalobce být vlastníkem takového majetku dle zákona o půdě, případně jiného restitučního zákona pro marné uplynutí lhůty. 5. Třetí žalovaný ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedl, že ve věci není pasivně legitimován, neboť pozemky, jichž se spor týká, jsou v katastru zapsány jinému subjektu. Uvádí odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že žalobou u určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Zpochybňuje rovněž existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce, neboť v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 občanského soudního řádu. Uvedl, že již dříve jiní potomci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uplatnili své nároky v restitučním řízení, které tedy bylo přípustné, ačkoliv restituční řízení neskončilo pro restituenty úspěšně. I v případě restitučního řízení by však byl chráněn, neboť pozemky nabyl v dobré víře jako dědictví po svém otci, který je nabyl na základě přídělové listiny ze dne [datum]. 6. Čtvrtý žalovaný ve svém podání ze dne [datum] mimo jiné uvádí, že není zřejmé, z jakého důvodu se žalobce domáhá určení vůči pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra], který je ve výlučném vlastnictví čtvrtého žalovaného, když tento pozemek vznikl scelením pozemkových parcel [číslo] v [katastrální uzemí], které však (vyjma pozemku [číslo]) nebyly původně ve vlastnictví [anonymizováno]. Čtvrtý žalovaný se vyjadřuje k absenci rozhodných skutečností, které by měla žaloba obsahovat, neboť žalobce neuvádí kdy a za jakých okolností pozbyli [příjmení] vlastnické právo k pozemkům, není rovněž uvedeno, kdy bylo vydáno rozhodnutí o odnětí půdy. Rovněž pak zpochybňuje aktivní legitimaci žalobce a zároveň i svoji pasivní legitimaci, neboť pozemek nabyl na základě zákona o velké privatizaci, kdy jeho zakladatelem byl Fond národního majetku ČR, na kterého přešel majetek státní organizace ve smyslu § 11 odst. 3 z.č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku na jiné osoby. Podle § 14a zákona č. 229/1991 Sb. pak takový majetek nemůže být předmětem restituce. Na pozemku parc. [číslo] se má nacházet studna, která je zdrojem vody pro stavbu čtvrtého žalovaného. Zastavěný pozemek dle platné právní úpravy nelze vydat. Konečně čtvrtý žalovaný namítá, že z žaloby není zřejmé, kdy před Pozemkovým úřadem proběhlo řízení o vydání pozemků, popřípadě z jakého důvodu žalobce nárok na vydání pozemků neuplatnil. 7. Poslední žalovaní, manželé [celé jméno žalovaného], ve svém podání ze dne [datum] uvedli především, že žalobce v žalobě neuvádí skutečnosti, které by vedly k závěru, že by [anonymizováno] měla být udělena výjimka z konfiskace. Tak jako ostatní žalovaní uvedli, že žalobce neprokázal svoji aktivní legitimaci k podání žaloby a že žalobou na určení nelze obcházet restituční předpisy. [příjmení] jiné tito žalovaní namítli promlčení nároku na vrácení majetku, neboť k zániku vlastnického práva došlo před 12. únorem 1948. Rovněž žalobce neprokázal, že pozemky, které jsou předmětem žaloby, byly před nabytím účinnosti dekretu [číslo] 1945 Sb. ve vlastnictví jeho praprarodičů [jméno] a [jméno] [příjmení]. 8. Všichni žalovaní shodně navrhli zamítnutí žaloby s tím, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení. 9. Podle ust. § 80 občanského soudního řádu platí, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. 10. Žalobce nárok uplatnil postupem podle ust. § 80 o. s. ř., tedy jako spor o určení vlastnického práva, kdy tvrdí, že jeho předci byli poškozeni, byla jim způsobena majetková křivda, neboť jejich majetek neměl být konfiskován, protože byli aktivními antifašisty. Skutečným právním důvodem žaloby je tedy otázka vad správního aktu a jeho případných účinků za situace, kdy tento akt byl vydán před 25. únorem 1948, tedy časovou hranicí, jíž pro možnost domáhat se vrácení majetku určily restituční předpisy. 11. Spornost tzv. Benešových dekretů, především dekretu o konfiskaci majetku Němců, Maďarů a osob, které zradily v období Protektorátu [obec] a Morava zájmy Československa, je opakovaně předmětem nejen odborných diskuzí. Těmito zákonnými opatřeními reagovalo exilové vedení ČSR v období druhé světové války a krátce po jejím skončení na historické události a především pak křivdy, jichž se nacistické Německo a jeho spojenci dopustili na našem národu. Dnešním pohledem je tehdy uplatněný princip kolektivní viny diskutabilní. Nicméně tyto události je třeba vnímat v kontextu tehdejší doby a pohledem událostí, které vydání dekretů předcházely. Ačkoliv se žalobce snaží svůj nárok postavit na tvrzení, že jeho předci, nebyli nacisty, naopak měli být aktivní v protifašistickém odboji, není toto jeho přesvědčení pro projednávanou věc nijak právně významné. Pomine-li soud, že i Benešovy dekrety obsahovaly výjimky z konfiskace pro osoby, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození ČSR (§ 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.), kdy předchůdci žalobce evidentně této možnosti nevyužili a opustili trvale území Československa, pak nelze přejít skutečnost, že ke konfiskaci majetku došlo nikoliv na základě rozhodnutí správního úřadu, ale přímo na základě dekretu prezidenta. Pokud byli [příjmení] osobami spadajícími pod ust. § 1 odst. 2 dekretu, pak bylo třeba, aby tento jejich status tehdy potvrdil na návrh rolnické komise příslušný správní úřad, jímž byl okresní národní výbor. Žalobce nic takového netvrdí a podle okolností lze usoudit, že [příjmení] se proti konfiskaci majetku neohradili. Z tohoto důvodu se soud v současné době nemůže zabývat otázkou oprávněnosti konfiskace, neboť jak uvedl Nejvyšší soud ČR např. ve svém rozhodnutí s