9 C 180/2021-48 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobce podal dne 14. 6. 2021 u Okresního soudu v Klatovech žalobu o zaplacení celkem částky [částka] s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobce [právnická osoba] Smlouvu o úvěru [číslo] která byla uzavřena dne 16. 5. 2017. Část závodu [právnická osoba] byla převedena na [právnická osoba], se kterou žalobce coby postupník uzavřel dne 11. 12. 2019 Smlouvu o postoupení pohledávky, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Dle této smlouvy byla žalovanému dne 16. 5. 2017 vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku spolu s částkou [částka], která přestavuje součet úroků, poplatků i poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši [částka], tj. k vrácení spolu s půjčenou částkou [částka] ve 13 měsíčních splátkách po [částka], přičemž první splátka je splatná počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. Žalobce požaduje k úhradě [částka], která představuje částku [částka] jako neuhrazenou jistinu, neuhrazený úrok z úvěru [částka], neuhrazený poplatek za vyhodnocení úvěru [částka], neuhrazený inkasní poplatek za hotovostní vývěr splátek [částka] a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky [částka] od 17. 6. 2018 do zaplacení. Na nákladech řízení je účtováno [částka]. 2. Soud jednal a rozhodl dne 1. 9. 2021 bez přítomnosti žalobce, když žalobce byl k jednání omluven, a za žalovaného se k jednání dostavil jeho opatrovník, který byl ustanoven soudem vzhledem k tomu, že pobyt žalovaného nebyl znám. Soud rozhodl na základě listinných důkazů tak, jak umožňuje ust. § 101 odst. 2, 3 o. s. ř. Opatrovník žalovaného navrhl částečné zamítnutí žaloby, neboť považoval Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalovaným a předchůdcem žalobce, za neplatné právní jednání. 3. Žalobce soudu předložil Smlouvu uzavřenou s předchůdcem žalobce [právnická osoba], a to Smlouvu o úvěru [číslo] která byla uzavřena dne 16. 5. 2017. Dle této smlouvy byla žalovanému téhož dne vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku spolu s částkou [částka], jak specifikováno v žalobním návrhu. Celkovou půjčenou částku [částka] + [částka] ([částka]) se zavázal žalovaný splatit v 13ti měsíčních splátkách po [částka]. Žalobce dále předložil předpis splátek ke smlouvě o úvěru ze dne 16. 5. 2017, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Žádost o poskytnutí úvěru ze dne 16. 5. 2017, Finanční analýzu ze dne 16. 5. 2017, Čestné prohlášení žalovaného a kopii jeho výplatního lístku a pracovní smlouvy, seznam postoupených pohledávek, mezi nimiž je i pohledávka za žalovaným, přehled plateb v hotovosti žalovaného, ze kterých je zřejmé, že žalovaný uhradil celkem [částka]. Oznámení o postoupení pohledávky je datováno dnem 6. 2. 2020 a předžalobní výzva je ze dne 26. 2. 2020. 4. Podle § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil předmětnou Smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, napsána předchozím věřitelem předem, pouze je dopisována půjčená částka,„ poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru těžko mohl ovlivnit, i když je pravdou, že to byl sám žalovaný, který původního věřitele vyhledal za účelem tuto smlouvu uzavřít. Z předložené Smlouvy o úvěru je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Z předložených listinných důkazů vyplývá, že si předchůdce žalobce zjišťoval ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr v dohodnutých částkách v žádosti o úvěr. Celkově soud uzavřel, že toto právní jednání považuje za neplatné, a to zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce požaduje po žalovaném nad rámec částky půjčené, v souhrnu částku [částka] jako„ náklady spotřebitelského úvěru“, aniž by bylo uvedeno, jak byly určeny a proč právě v této výši, které náleží k úvěru na [částka] Tyto náklady (odměna) tvoří tedy u tohoto úvěru o 73 % navíc z částky, než která byla žalovanému půjčena. Výši„ Poplatku“ vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017 – 64 již ze dne 26. 7. 2017, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním. 5. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z.„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobce žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o úvěru, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení„ Plnila-li strana, aniž by tu byl