9 C 237/2021-27 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobce podal dne 3. 8. 2021 u Okresního soudu v Klatovech žalobu o zaplacení celkem částky [částka] s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem Smlouvu o [název] [typ] ze dne 4. 2. 2021. Dle této smlouvy byla žalovanému na jeho žádost dne 4. 2. 2021 vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku dne 9. 3. 2021, spolu se souhrnným poplatkem, který činil [částka], tj. celkem k vrácení [částka]. Žalovaný využil svého práva na prodloužení splatnosti, v důsledku čehož nastala splatnost dne 8. 6. 2021. Žalovaný však ke dni sepisu žaloby ničeho neuhradil. Žalobce proto požaduje po žalovaném nejen částky uvedené shora, ale i náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši [částka] a částku [částka] jako smluvní pokutu. Na nákladech řízení je účtováno [částka] (uhrazený soudní poplatek). 2. Soud jednal a rozhodl dne 8. 11. 2021 bez přítomnosti účastníků, jak umožňuje ust. § 101 odst. 2, 3 o. s. ř., když žalobce byl k jednání omluven a u žalovaného bylo vykázáno doručení dnem 12. 10. 2021. Soud měl dostatek podkladů pro rozhodnutí, proto postupoval dle § 101 odst. 2,3 o.s.ř. a jednal bez přítomnosti účastníků. 3. Žalobce soudu předložil Smlouvu o [typ] [typ] ze dne 4. 2. 2021, kopii občanského průkazu žalovaného, potvrzení o obdržení tuzemské platby – [částka] z účtu žalovaného č. [bankovní účet] na účet žalobce s datem realizace 1. 2. 2021, potvrzení o provedení tuzemské platby – [částka] na účet žalovaného z účtu žalobce dnem 4. 2. 2021, upomínku k úhradě dluhu ze dne 15. 6. 2021, ze dne 28. 6. 2021 a ze dne 22. 7. 2021 s podacími lístky. Z těchto důkazů má soud za prokázáno, že dne 4. 2. 2021 byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným Smlouva o [typ] dle § 2395 o. z. a násl., na základě které byla žalovanému vyplacena částka [částka]. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se dále žalovaný zavázal zaplatit věřiteli„ poplatek“ za uzavření smlouvy ve výši [částka], přičemž k vrácení se žádá suma [částka] (včetně jistiny, úroku a poplatku), přičemž se žalobce zavázal v případě dodržení splatnosti úvěru do [číslo] dnů poskytnout žalovanému slevu na poplatku, který by pak činil [částka] (viz čl. 4, 6.3. Smlouvy). Podle § 580 odst. 1 o. z., platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). [obec] mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně, s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. [příjmení] způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Smlouva, která byla žalobcem předložena, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka,„ poplatky“ a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit, předsmluvní informace nebyly předloženy. Nicméně z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele - požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Žalobce sice tvrdil, že si zjišťoval ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr v dohodnutém termínu, toto nebylo soudu doloženo. Soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce totiž požaduje po žalovaném„ poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka]“, aniž by bylo uvedeno, jak byl tento poplatek určen a proč právě v této výši, který je ještě vyšší, než částka, která byla žalovanému půjčena. Jaký je skutečný zisk věřitele z této transakce, není patrné. Výši tohoto poplatku za poskytnutí spotřebitelského úvěru vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. To, že žalobce slibuje, že poskytne žalovanému„ slevu“ v případě včasné úhrady závazku, soud považuje za irelevantní vztažmo ke shora uvedenému, neboť tento příslib věřitel může, ale také nemusí žalovanému poskytnout. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním. 4. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z.,„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobce žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o úvěru, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení,„ Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobce domáhal plnění na základě neplatné smlouvy a soud dospěl k závěru o její neplatnosti, pak byl nárok žalobce posouzen dle ust. § 2991 a násl. o. z. jako bezdůvodného obohacení. Žalovaný prokazatelně obdržel částku [částka] a dle tvrzení žalobce mu ničeho dosud neuhradil. K vrácení bezdůvodného obohacení tedy zbývá částka [částka], která byla žalovanému poskytnuta. Žalovaný soudu nepředložil žádný důkaz o tom, že by dluh rozporoval či uhradil. Soud proto uložil žalovanému [částka] žalobci uhradit spolu s nákladem za upomínku ve výši [částka], to vše do 3 dnů od právní moci