6 C 19/2022-35 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem doručeným zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 690,53 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že dne [datum] byla mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na jejím základě obdržela žalovaná finanční obnos ve výši 25 000 Kč a zavázala se vrátit částku navýšenou o 25 949 Kč v 17 měsíčních splátkách po 2 997 Kč. Žalovaná na dlužnou částku uhradila 13 900 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], přičemž změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne [datum]. Žalovanou částku tvoří nesplacená jistina 18 690,53 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 18690,53 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 %, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3589,61 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 23742,88 Kč a smluvní pokuta ve výši 12 000 Kč. 2. Soud jednal a rozhodl dne [datum] bez přítomnosti žalované, neboť měla předvolání řádně a včas doručeno dnem [datum], k jednání se bez omluvy nedostavila. Soud měl dostatek podkladů pro rozhodnutí, proto postupoval dle § 101 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně se z jednání omluvila. 3. Aktivní legitimaci žalobkyně má soud za prokázanou ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum]. 4. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o úvěru [číslo] uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne [datum], jejímž obsahem je poskytnutí částky 25 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s navýšením představovaným součtem odměny za inkaso splátek v hotovosti ve výši 5 000 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2 543 Kč a úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 15 500 Kč a úroku ve výši 2 906 Kč, tedy celkem 50 949 Kč v 17ti měsíčních splátkách. Částku obdržela žalovaná v hotovosti. Žalované byla zasílána předžalobní výzva ze dne [datum]. 5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud se pak zabývá okolnostmi každého konkrétního případu, přičemž pouze na základě těchto může dospět k závěru, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Nejedná se tedy o právní jednání, které odporuje zákonu, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý a zjevně nepřiměřený, a nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. [obec] mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. [příjmení] způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o úvěru či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o.z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. V daném případě byla smlouva mezi účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Podle § 1813 o.z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka,„ poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Soudu žalobkyně poskytuje pouze Smlouvu o úvěru a o okolnostech jejího sjednání nemá soud žádné informace. Zároveň žalobkyně nedoložila žádné důkazy k tomu, že by byla posuzovaná schopnost žalované sjednaný úvěr splácet. Soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaná, která je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, její postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Ze všech důvodů uvedených shora soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně požaduje po žalované„ poplatky“, aniž by bylo uvedeno, jak byly určeny a proč právě v této výši, které u půjčky na 25 000 Kč činí celkem částku 25 949 Kč. Jaký je skutečný zisk věřitele z této transakce, není patrné. Žalobkyně požaduje po žalované za úvěr poplatek ve výši 100 % z částky, která byla žalované půjčena. Výši„ Celkových nákladů spotřebitelského úvěru“ vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017 – 64 ze dne 26. 7. 2017 v obdobné věci, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobkyně je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním. Nad rámec soud uvádí, že neplatnost smlouvy musí soud posuzovat ze zákona a není nutné, aby účastník řízení neplatnost smlouvy výslovně namítl. 6. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z.„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované plnila poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení„ Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobkyně domáhala plnění na základě neplatné smlouvy a soud dospěl k závěru o její neplatnosti, byl pak nárok žalobkyně posouzen dle ust. § 2991 a násl. o. z., jako bezdůvodné obohacení. Žalovaná na základě smlouvy prokazatelně obdržel částku 25 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně na tento dluh uhradila 13 900 Kč, bezdůvodné obohacení tak představuje částku 11 100 Kč. V této části bylo proto žalobě vyhověno s tím, že je žalovaná povinna uhradit dlužnou částku žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., společně se zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky, ovšem až od okamžiku, kdy žalobkyně učinila vůči žalované výzvu k plnění. V dané věci je nutno za výzvu k plnění považovat dopis ze dne [datum], kterým byla poskytnuta žalované lhůta k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení výzvy, tj. dle připojené doručenky a zákonné fikce dojití písemnosti do dne [datum]. Žalovaná se ocitla v prodlení dnem [datum], od tohoto data je proto povinna platit úrok z prodlení, a to na podkladě § 1970 obč. zákoníku, jehož výše odpovídá § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.. Ve zbytku zákonného úroku z prodlení za předešlé období soud nárok žalobkyně zamítl, neboť s ohledem na absolutní neplatnost smlou