6 C 247/2022-27 — Okresní soud v Klatovech

Žalobkyně podala dne [datum] u Okresního soudu v Klatovech žalobu, jíž se domáhala po žalované zaplacení částky 2 430 Kč s příslušenstvím, když žalovaná řádně neplatila poplatky za televizní přijímač, jak jí ukládá zákon č. 348/2005 Sb. ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaná splnila svoji povinnost přihlásit se jako poplatník od měsíce září 2020, dluží však žalobkyni televizní poplatky za listopad 2020 až březen 2022, tj. za 18 měsíců po 135 Kč. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz ze dne [datum], který byl pro nemožnost doručení žalované do vlastních rukou zrušen. Žalovaná se z jednání soudu omluvila s tím, že s žalobkyní jedná o splátkovém kalendáři. Ve vyjádření ze dne [datum] žalobkyně sdělila, že souhlasí s tím, aby žalovaná hradila dluh ve splátkách po 300 Kč měsíčně. Ústní jednání ve věci se konalo dne [datum], žalobkyně i žalovaná se z jednání omluvily. Soud postupoval dle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, když měl dostatek podkladů pro rozhodnutí. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Dle § 3 odst. 2 téhož zákona je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Dle § 6 měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč. Podle § 7 odst. 1 poplatník platí televizní poplatek provozovateli vysílání ze zákona buď přímo, nebo prostřednictvím pověřené osoby. Dle odst. 2, je-li poplatníkem fyzická osoba, je televizní poplatek splatný nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce (věta prvá). Dle odst. 3, je-li poplatníkem fyzická osoba, která je podnikatelem, nebo právnická osoba, rozhlasový nebo televizní poplatek se platí čtvrtletně nejpozději do patnáctého dne prvního měsíce každého kalendářního čtvrtletí (věta prvá). Podle § 10, nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Soud vycházel z provedeného důkazního řízení, zejména z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků ze dne [datum], dle něhož žalovaná je přihlášena jako poplatník od září 2020, z detailu dluhu žalované a z upomínky ze dne [datum], a má za prokázané, že žalovaná dlužila ke dni podání žaloby celkem částku 2 493 Kč za 13 měsíců po 135 Kč a náklady na upomínku ve výši 63 Kč. Soud uložil žalované povinnost zaplatit dlužnou částku za nezaplacené poplatky ve výši 2 430 Kč. Pokud se týče příslušenství k pohledávce, toto právo žalobkyně se odvíjí od ust. § 1970 obč. zákoníku (z.č. 89/2012 Sb.), příslušenství je v daném případě tvořeno úrokem z prodlení, jehož výše odpovídá § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Žalovaná byla v prodlení se zaplacením jednotlivých dlužných poplatků vždy od 16. dne v měsíci, žalobkyně úrok z prodlení ke dni podání žaloby kapitalizovala částkou 222,26 Kč, další úroky za pozdější období nepožadovala, proto soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení právě v této výši (výrok II.). Splatnost žalované částky byla stanovena ve splátkách po 300 Kč měsíčně, s čímž žalobkyně souhlasila dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně dále požadovala částku 63 Kč jako náhradu nákladů na upomínku. Tento nárok žalobkyně odvozuje od Rámcové dohody o poskytování služeb ze dne [datum], která nebyla soudu předložena. Dle soudu žalobkyni tato náhrada nákladů nenáleží v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. sp.zn. 32 Cdo 1733/2008 ze dne 22. 10. 2008). Mezi jednáním, spočívajícím v nezaplacení, a vynaložením nákladů na inkasní společnost schází příčinná souvislost. Škoda totiž musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce. Najmutí inkasní společnosti k vymožení pohledávek tedy není nutným důsledkem prodlení s placením závazku a náklady vynaložené ve vztahu k inkasní společnosti tedy nejsou bezprostředně způsobeny jednáním škůdce. Nejednalo se tedy o účelně vynaložený náklad, neboť byl vynaložen na činnost, která nebyla nezbytně nutná. Náklady na vymáhání pohledávky jsou zároveň dle soudu zahrnuty v paušální náhradě nákladů soudního řízení, které soud žalobkyni přiznává, jak je uvedeno a vysvětleno níže, proto soudu žalobu co do částky 63 Kč zamítl (výrok III.). Na rozhodnutí o nákladech řízení se v daném případě vztahuje ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. V daném případě žalovaná uhradila žalovanou částku až po zahájení řízení, je proto povinna platit žalobkyni náklady řízení. Na daný případ je třeba aplikovat nález Ústavního soudu ČR vedený pod sp. zn. I ÚS 3344/12 ze dne [datum], na jehož obsah soud pro stručnost odkazuje. V něm Ústavní soud dovodil, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé jako dominantní kritérium akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí pro to jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení [anonymizováno] jako takové. Ústavní soud se ztotožnil se zjištěním, že činnost České televize není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořeny specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Pokud [anonymizováno] sama spravuje agendu televizních poplatků a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize. Nad to lze vést úvahy i v tom směru, že pokrývá-li televizní poplatek takřka celý rozpočet České televize, je žádoucí, aby Česká televize činnost spojenou se správou a výběrem televizních poplatků si zabezpečovala sama, odměna za právní zastoupení tedy není nákladem účelně vynaloženým. Žalobkyni tedy náleží náhrada hotových výdajů, na které by měla nárok i za situace, kdy by nebyla zastoupena advokátem (srov. § 151 odst. 3 o. s. ř.) Tyto náklady tvoří náhrada hotových výdajů ke dvěma úkonům (předžalobní upomínka a podání žaloby), tj. 2 x 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a dále náklady soudního poplatku ve výši 400 Kč, celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí 600 Kč Náklady řízení zaplatí žalovaná rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř.