6 C 287/2021-42 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne [datum], se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení dlužné částky ve výši [částka] s příslušenstvím z titulu sjednané smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ze dne [datum], kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] Žalovanému byl poskytnut úvěr [částka], za což se zavázal zaplatit poplatek [částka] a smluvní úrok z úvěru. Žalovaný na svůj závazek neuhradil ničeho. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní byla uzavřena dne [datum] smlouva o postoupení pohledávek, na základě níž předmětné pohledávky přešly na žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhradit dlužnou jistinu, poplatek za poskytnutí úvěru, kapitalizovaný smluvní a zákonný úrok, náklady za vymáhání pohledávky, smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení do zaplacení. 2. K nařízenému jednání na den [datum] se žalovaný nedostavil, předvolání se žalobou mu byly řádně doručeny dne [datum]. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, jak umožňuje § 101 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně se z jednání omluvila. 3. Aktivní legitimaci žalobkyně má soud za prokázanou ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne [datum], jejímž obsahem je poskytnutí částky [částka], kterou se žalovaný zavázal splatit do [datum] společně s navýšením [částka]. Zápůjční úroková sazba činí 40 % ročně a RPSN 9 867,10 % Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Dle potvrzení o provedení transakce byla na účet označený žalovaným ve smlouvě vyplacena částka [částka]. Žalobkyně žalovaného upomínala o úhradu dluhu před podáním žaloby dopisem ze dne [datum]. 4. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud se pak zabývá okolnostmi každého konkrétního případu, přičemž pouze na základě těchto může dospět k závěru, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Nejedná se tedy o právní jednání, které odporuje zákonu, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý a zjevně nepřiměřený, a nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. [obec] mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. [příjmení] způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvy o úvěru ve smyslu § 588 o.z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. V daném případě byla smlouva mezi účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Podle § 1813 o.z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, že tato byla předtištěna jako formulářová. Žalovaný samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Soudu žalobkyně poskytuje pouze Smlouvu o úvěru a o okolnostech jejího sjednání nemá soud žádné informace, pouze je zasílána žalovaným předžalobní upomínka. Okolnosti uzavření smluv soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, její postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Od poskytovatele se očekává přiměřené a poctivé jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se žalovaná nacházela s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici, žalobkyně si ani nezjišťovala ekonomickou schopnost žalované splácet úvěr v dohodnutých částkách a termínech, toto nebylo soudu doloženo. Soud má proto vážné pochybnosti o poctivosti jednání žalobkyně. Ze všech důvodů uvedených shora soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně požaduje po žalovaném„ poplatky“, aniž by bylo uvedeno, jak byly určeny a proč právě v této výši, které u úvěru na [částka] činí [částka], když poplatek [částka], platí jako tzv. poplatek po slevě pouze za situace, kdy žalovaný úvěr splatí do jednoho měsíce od čerpání. K tomuto je dále vedle poplatku po žalované požadován smluvní úrok ve výši 40 % ročně. Jaký je tedy skutečný zisk věřitele z této transakce, není patrné. Žalobkyně požaduje po žalované za úvěr poplatek ve výši více než 100 % z částky, která byla žalovanému půjčena. Výši„ Celkových nákladů spotřebitelského úvěru“ vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí č. j. 25 Co 169/2017–64 ze dne 26. 7. 2017 v obdobné věci, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobkyně je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním. 5. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z.„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobkyně žalovanému plnila poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení„ Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhala plnění na základě neplatné smlouvy a soud dospěl k závěru o její neplatnosti, byl pak nárok žalobkyně posouzen dle ust. § 2991 a násl. o. z., jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný na základě smlouvy prokazatelně obdržel [částka] a dle tvrzení žalobkyně jí neuhradil ničeho. Bezdůvodné obohacení tak představuje částku [částka], a v této části bylo proto žalobě vyhověno s tím, že je žalovaný povinen uhradit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení, a to od [datum] dle předložené předžalobní výzvy. Žalovaný soudu nepředložil žádný důkaz o tom, že by dluh rozporoval či uhradil. Soud proto uložil žalovanému dluh žalobkyni uhradit do 3 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to se zákonným úrokem z prodlení ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když povinnost platit úrok z prodlení vyplývá z § 1970 o. z.. Jde-li o prodlení z plnění peněžitého dluhu, má totiž věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení, přičemž výše úroku z prodlení