6 C 34/2022-40 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne [datum], se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, což představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Konstatovala, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný zavázal zaplatit i částku ve výši [částka]. Žalovaný z titulu smlouvy uhradil [částka]. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní byla uzavřena dne [datum] smlouva o postoupení pohledávek, na základě níž předmětné pohledávky přešly na žalobkyni. Za období od postoupení pohledávky do dne sepisu žaloby nebylo žalovaným na pohledávku ničeho uhrazeno. Žalobou uplatněná částka je tvořena bezdůvodným obohacením a zákonným úrokem z prodlení. Žalovaný uvedené částky ani přes písemné upomínky neuhradil. 2. K nařízenému jednání na den [datum] se žalovaný nedostavil, předvolání se žalobou mu bylo řádně doručeno dne [datum]. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, jak umožnuje § 101 odst. 3 o. s. ř.. Žalobkyně se z jednání omluvila. 3. Aktivní legitimaci žalobkyně má soud za prokázanou ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] ze dne [datum]. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o zápůjčce [číslo] uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum], jejímž obsahem je poskytnutí částky [částka], kterou se žalovaný zavázal splatit společně s navýšením [částka] a pojištěním ve výši [částka] Celkem se tedy žalovaný zavázal splatit částku [částka], a to v 45 splátkách. Dle tabulky umoření žalovaný z titulu smlouvy zaplatil [částka]. Žalobkyně žalovaného upomínala o úhradu dluhu před podáním žaloby dopisem ze dne [datum]. 4. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud se pak zabývá okolnostmi každého konkrétního případu, přičemž pouze na základě těchto může dospět k závěru, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Nejedná se tedy o právní jednání, které odporuje zákonu, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý a zjevně nepřiměřený, a nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. [obec] mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. [příjmení] způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 588 o. z., jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. V daném případě byla smlouva mezi účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z., jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka,„ poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Soudu žalobkyně poskytuje pouze Smlouvu o půjčce a o okolnostech jejího sjednání nemá soud žádné informace, pouze je zasílána žalovaným předžalobní upomínka. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaná, která je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Od poskytovatele se očekává přiměřené a poctivé jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se žalovaná nacházela s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici, žalobkyně si ani nezjišťovala ekonomickou schopnost žalované splácet úvěr v dohodnutých částkách a termínech, toto nebylo soudu doloženo. Soud má proto vážné pochybnosti o poctivosti jednání žalobkyně. Ze všech důvodů uvedených shora soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně požaduje po žalované„ poplatky“, aniž by bylo uvedeno, jak byly určeny a proč právě v této výši. Výši„ Celkových nákladů spotřebitelského úvěru“ vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017 – 64 ze dne 26. 7. 2017 v obdobné věci, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. Smlouva o půjčce je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním. 5. Soud se dále zabýval tím, zda lze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení, jak navrhla žalobkyně. Podle § 2991 odst. 1 o. z.„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobkyně žalovanému plnila poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o zápůjčce, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení„ Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobkyně domáhala plnění na základě neplatné smlouvy a soud dospěl k závěru o její neplatnosti, byl pak nárok žalobkyně posouzen dle ust. § 2991 a násl. o. z., jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný na základě smlouvy prokazatelně obdržel [částka] a dle tvrzení žalobkyně jí uhradil [částka]. Bezdůvodné obohacení tak představuje částku [částka], soud proto žalobě vyhověl s tím, že je žalovaný povinen uhradit žalobkyni i úroky z prodlení. Žalovaný soudu nepředložil žádný důkaz o tom, že by dluh rozporoval či uhradil. Soud proto uložil žalovanému dluh žalobkyni uhradit do 3 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., společně se zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky, ovšem až od okamžiku, kdy žalobkyně učinila vůči žalované výzvu k plnění. V dané věci je nutno za výzvu k plnění považovat dopis ze dne [datum], kterým byla poskytnuta žalovanému lhůta k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení výzvy, tj. dle připojené doručenky a zákonné fikce dojití písemnosti do dne [datum]. Žalovaný se ocitl v prodlení dnem [datum], od tohoto data je proto povinen platit úrok z prodlení, a to na podkladě § 1970 obč. zákoníku, jehož výše odpovídá § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.. Ve zbytku zákonného úroku z prodlení za předešlé období soud nárok žalobkyně zamítl, neboť s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy a tím i absenci ujednání o době plnění se mohl žalovaný ocitnout v prodlení až poté, co byl věřitelem o plně