9 C 114/2022-41 — Okresní soud v Klatovech

Žalobce podal dne [datum] u Okresního soudu v Klatovech žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobce [právnická osoba] Smlouvu o půjčce [číslo] dne [datum]. Dle této smlouvy byla žalovanému vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku spolu se souhrnným poplatkem, který činil [částka], tj. celkem k vrácení [částka] v 52 týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, uhradil pouze [částka]. Žalobce požaduje po žalovaném k vrácení částku [částka], představující pouze bezdůvodné obohacení, dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši [částka] a úroky z prodlení v zákonné výši z jistiny [částka] od [datum] do zaplacení. V žalobě bylo účtováno na nákladech řízení [částka]. Soud jednal a rozhodl dne [datum], když žalobce byl k jednání omluven a u žalovaného bylo doručení vykázáno dnem [datum]. Elektronický platební rozkaz vydán nebyl. Protože měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci samé, rozhodl bez přítomnosti účastníků v souladu s ust. § 101 odst. 2, 3 o. s. ř. Pravomoc a příslušnost Okresního soudu v Klatovech k projednání této věci (žalovaný je státním příslušníkem [země]) vyplývá z Čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních sporech. Dle tohoto ustanovení může být osoba, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, žalována v jiném členském státě, než kde má bydliště, a to u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pro účely tohoto ustanovení je tímto místem v případě nároku ze smlouvy o poskytování služeb (čl. 7 odst. 1) místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty, což je v daném případě Česká republika, okres [okres]. Rozhodným právem, kterým se řídí uzavřená smlouva, je dle čl. 16 této smlouvy právo české, zejm. z. č. 89/2012 Sb., tedy právo platné v České republice v době uzavření smlouvy. Žalobce soudu předložil Smlouvu o půjčce ze dne [datum], Smluvní podmínky ke Smlouvě, Informaci o zpracování osobních údajů, Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a výzvu k plnění ze dne [datum] s podacím lístkem. Rovněž aktivní legitimace k podání žaloby byla prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Z těchto důkazů má soud za prokázáno, že dle Smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], byla žalovanému vyplacena částka ve výši [částka], kterou měl žalovaný splatit spolu se souhrnným poplatkem, který činil [částka], tj. celkem ve výši [částka] v 52 týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Dle tvrzení žalobce žalovaný uhradil pouze [částka]. Žalobní nárok byl žalobcem označen jako bezdůvodné obohacení, které vzniklo na straně žalovaného, který včas půjčené částky věřiteli nevrátil, bez ohledu na smluvní ujednání. Podle § 2991 odst. 1 o. z.„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že původní věřitel žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o zápůjčce, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení„ Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobce domáhal plnění na základě bezdůvodného obohacení a soud se s touto právní kvalifikací ztotožňuje, byl nárok žalobce posouzen ve smyslu ust. § 2991 a násl. o. z. Žalovaný prokazatelně obdržel částku [částka]. K vrácení bezdůvodného obohacení tedy zbývá rozdíl mezi již uhrazenou částkou a částkou poskytnutou, tj. [částka] – [částka] [částka] = [částka]. Proto bylo žalobě vyhověno s tím, že je žalovaný povinen uhradit žalobci i zákonný úrok z prodlení, který byl přiznán od data následujícího po dni, kdy byl žalobcem žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky, což soud považuje kvalifikovaně doručením žaloby a předvolání k jednání dnem [datum] a nikoliv od data, požadovaného žalobcem, které na bezdůvodné obohacení nemá žádnou zákonnou vazbu, neboť vychází z data následujícího z plnění dle neplatně uzavřené smlouvy – od [datum]. Výzvu k plnění žalovaný neobdržel, neboť se zdržuje na [země]. V prodlení se tedy žalovaný ocitl den následující po [datum], tj. od [datum]. Soud proto uložil žalovanému dluh žalobci uhradit tak, že zaplatí žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši [výše úroku] ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Lhůta splatnosti byla stanovena delší, vzhledem k bydlišti žalovaného. Ve zbytku byl žalobní návrh co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka] a zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], zamítnut. Zákonný úrok z prodlení je ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. [výše úroku] ročně. Povinnost platit úrok z prodlení pak pro žalovaného vyplývá z § 1970 občanského zákona. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má totiž věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení, přičemž výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že měl ve věci plný úspěch žalobce, náleží mu právo na náhradu nákladů řízení. Soud určil odměnu právního zastoupení žalobce dle vyhl. MS č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Odměna činí za 1 úkon právní služby dle § 14b) odst. 1 částku [částka]. V dané věci soud přiznal odměnu za 3 úkony (příprava a převzetí věci, sepis žaloby a výzva k plnění), tj. [částka]. Dále žalobci náleží dle § 13 odst. 1 a odst. 3 a § 14b) odst. 5a) vyhlášky č. 177/96 Sb. paušální náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši [částka] na jeden úkon. V daném případě byly přiznány 3 úkony, proto žalobci náleží celkem [částka] x 3 = [částka]. Dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. náleží náhrada za daň z přidané hodnoty rovněž k nákladům řízení. DPH činí [částka] Náklady právního zastoupení jsou celkem [částka] a s připočtením soudního poplatku [částka] dosahují náklady soudního řízení výše [částka]. Tuto částku je povinen žalovaný žalobci nahradit na účet jeho právního zástupce ve shodné lhůtě jako shora. Soud uložil neúspěšnému žalovanému doplatit soudní poplatek ve výši [částka], dle pol. 2.2 sazebníku poplatků vztažmo k pol. 1. a) přílohy k z. č. 549/1991 Sb., neboť v tomto řízení soud nevydal platební rozkaz, soudní poplatek byl zaplacen ve výši [částka] žalobcem a protože činí [částka], pak soud uložil rozdíl žalovanému doplatit ve výši [částka], ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.