9 C 252/2021-56 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobce podal dne [datum] u Okresního soudu v Klatovech žalobu o zaplacení celkem částky [částka] s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru dne [datum]. Dle této smlouvy byla žalovanému na jeho žádost dne [datum] vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši [číslo] ročně ve [číslo] měsíčních splátkách po [částka] počínaje měsícem následujícím poté, co byl úvěr vyplacen, do zaplacení. Splátkový kalendář tvořil přílohu oznámení věřitele o schválení úvěru. Schopnost žalovaného úvěr splácet byla prověřena na základě informací od žalovaného (celkem k vrácení [částka]). Součástí splátek bylo i měsíční pojištění po [částka]. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátek a ke dni sepisu žaloby ničeho neuhradil. Žalobce proto požaduje po žalovaném: dlužnou jistinu [částka], dlužný úrok za poskytnutí úvěru ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka] (za prodlení žalovaného se splátkami [číslo] splatné dne [datum] o délce [číslo] dnů), dlužné pojištění třech splátek celkem [částka]. Dále požaduje žalobce úrok ve výši [číslo] ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Rovněž byly účtovány náklady soudního řízení. 2. Soud jednal a rozhodl dne [datum] bez přítomnosti účastníků, jak umožňuje ust. § 101 odst. 2, 3 o. s. ř., když žalobce byl k jednání omluven a u žalovaného bylo vykázáno doručení dnem [datum]. Soud měl dostatek podkladů pro rozhodnutí. 3. Žalobce soudu předložil Smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], Přílohu [číslo] ke smlouvě, Přihlášku do pojištění ze dne [datum], Zákaznickou kartu klienta, Předsmluvní formulář žalobce ze dne [datum], Hodnocení klienta, Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě [číslo] ze dne [datum], doklad o vyplacení úvěru – platba [částka] na vrub účtu žalovaného ze dne [datum], č. ú. [bankovní účet], výzvu k zaplacení k úhradě dluhu s upozorněním na zesplatnění celého úvěru ze dne [datum], oznámení o zesplatnění ze dne [datum], předžalobní výzvu ze dne [datum]. Z těchto důkazů má soud za prokázáno, že dne [datum] byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. a násl., na základě které byla žalovanému vyplacena částka [částka]. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se dále žalovaný zavázal zaplatit věřiteli dlužnou jistinu spolu s úrokovou sazbou [číslo] ročně, přičemž k vrácení se žádá suma [částka] ([číslo] splátek po [částka] včetně pojištění). Podle § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). [obec] mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, úroky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit, o konkrétních údajích týkajících se smlouvy o úvěru měl však předsmluvní informace. Nicméně z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele - požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Žalobce si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr zjišťoval. Z důvodů uvedených shora soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce totiž požaduje po žalovaném úrok za poskytnutí úvěru v nepřiměřené výši, který byl sjednán pevnou sazbou [číslo] ročně a byl sjednána na celou dobu splácení úvěru. Ve výsledku to znamená, že žalovaný, který si půjčuje [částka], zaplatí násobně vyšší částku věřiteli ve výši [částka], než byla žalovanému půjčena.„ Odměnu“ si tedy věřitel za půjčení [částka] naúčtoval ve výši [částka]. Výši tohoto úroku za poskytnutí spotřebitelského úvěru vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Tato„ úroková míra“ zcela jasně překračuje úrokovou míru v době sjednání obvyklou, není stanovena s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček a přesahuje tak i tolerovaný trojnásobek jejich výše u nebankovních subjektů, s přihlédnutím k vyššímu ekonomickému riziku při poskytování úvěrů. Není tedy ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný úrok spolu s dalšími smluvními pokutami (sankcemi) nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva je pro spotřebitele nepřehledná s řadou sankcí. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené nepřiměřené ujednání ve smlouvě v neprospěch žalovaného, neplatným právním jednáním. 4. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z.„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobce žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o úvěru, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je obj