9 C 34/2022-57 — Okresní soud v Klatovech

Žalobce podal dne [datum] u Okresního soudu v Klatovech žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobce [právnická osoba], Smlouvu o půjčce [číslo] dne [datum]. Dle této smlouvy byla žalovanému dne [datum] vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku spolu se souhrnným poplatkem, který činil [částka], tj. celkem k vrácení [částka] v 27 týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, uhradil pouze [částka]. Žalobce požaduje po žalovaném pouze k vrácení částku [částka], představující bezdůvodné obohacení, dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši [částka] a úroky z prodlení v zákonné výši 7,25% ročně z jistiny [částka] od [datum] do zaplacení. V žalobě bylo účtováno [částka] na nákladech řízení. Pravomoc a příslušnost Okresního soudu v Klatovech k projednání této věci (žalovaný je státním příslušníkem [země]) vyplývá z Čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních sporech. Dle tohoto ustanovení může být osoba, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, žalována v jiném členském státě, než kde má bydliště, a to u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pro účely tohoto ustanovení je tímto místem v případě nároku ze smlouvy o poskytování služeb (čl. 7 odst. 1) místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty, což je v daném případě Česká republika, okres [okres]. Rozhodným právem, kterým se řídí uzavřená smlouva, je dle čl. 16 této smlouvy právo české, zejm. z. č. 89/2012 Sb., tedy právo platné v České republice v době uzavření smlouvy. Soud jednal a rozhodl dne [datum] bez přítomnosti účastníků, jak umožňuje ust. § 101 odst. 2, 3 o. s. ř., když právní zástupce žalobce byl k jednání omluven a u žalovaného bylo doručeno dnem [datum]. Žalovaný se k jednání omluvil telefonicky a poukázal na insolvenční řízení vedené ve [země], kde bylo shledáno, že je bez prostředků a proto bylo ins. řízení zastaveno pro nemajetnost. Žádal o osvobození od placení poplatků i zproštění ze žaloby právě z důvodů nesolventnosti. Elektronický platební rozkaz vydán nebyl. Žalobce soudu předložil Smlouvu o půjčce ze dne [datum], Smluvní podmínky ke Smlouvě, Informaci o zpracování osobních údajů, Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a výzvu k plnění ze dne [datum] s podacím lístkem. Z těchto důkazů má soud za prokázáno, že na základě této smlouvy, uzavřené dne [datum], byla žalovanému vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se jí zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem, který činil [částka], tj. celkem k vrácení [částka]. Nárok byl žalobcem označen jako bezdůvodné obohacení, které vzniklo na straně žalovaného, který včas půjčené částky věřiteli nevrátil, bez ohledu na smluvní ujednání. Podle § 2991 odst. 1 o. z.„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že původní věřitel žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o zápůjčce, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení„ Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobce domáhal plnění na základě bezdůvodného obohacení a soud se s touto právní kvalifikací ztotožňuje, byl nárok žalobce posouzen ve smyslu ust. § 2991 a násl. o. z. Žalovaný prokazatelně obdržel částku [částka]. K vrácení bezdůvodného obohacení tedy zbývá rozdíl mezi již uhrazenou částkou a částkou poskytnutou, tj. [částka] – [částka] [částka] = [částka]. Proto bylo žalobě vyhověno s tím, že je žalovaný povinen uhradit žalobci i zákonný úrok z prodlení, který byl přiznán od data následujícího po dni, kdy byl žalobcem žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky a nikoliv od data, požadovaného žalobcem, které na bezdůvodné obohacení nemá žádnou zákonnou vazbu, neboť vychází z data následujícího z plnění dle uzavřené smlouvy – od [datum]. Výzva k plnění ze dne [datum] obsahovala splatnost dluhu se lhůtou do [datum]. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v ČR nezdržoval a o dluhu nevěděl, nebylo k této lhůtě přihlédnuto. Žalovaný se ocitl v prodlení až následující den poté, co mu bylo doručeno předvolání k jednání a žalobní návrh, tj. od [datum]. Soud proto uložil žalovanému dluh žalobci uhradit tak, že zaplatí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do 2 měsíců od právní moci rozsudku. Zákonný úrok z prodlení je ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. 11,75% ročně. Povinnost platit úrok z prodlení pak pro žalovaného vyplývá z § 1970 občanského zákona. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má totiž věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení, přičemž výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis. Ve zbývající části, pokud se týče úroků z prodlení, které požadoval žalobce od [datum] do [datum], byla žaloba ze shora uvedených důvodů zamítnuta, včetně kapitalizovaného zákonného úroku ve výši [částka]. Soud nemohl při rozhodování ve věci přihlédnout k tomu, že je žalovaný nemajetný a z tohoto důvodu žalobní návrh zamítnout, neboť nárok žalobce vychází z hmotněprávních předpisů, žalovaný půjčenou částku obdržel, a to, že je nyní nemajetný, ho povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení nezbavuje. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval k úhradě vyšší částku, než mu byla tímto rozhodnutím přiznána, soud vyslovil v souladu s citovaným zákonným ustanovením, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.