6 C 326/2022-27 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne [datum], se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 13 536 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne [datum] elektronickou formou smlouvu o zápůjčce, na jejímž podkladě mu byla poskytnuta částka 8 000 Kč, kterou se zavázal splatit společně s poplatkem ve výši 2 600 Kč, to vše splatné dne [datum]. Žalovaný uvedenou částku ani přes písemnou upomínku neuhradil. Žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 10 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 2 936 Kč a náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. 2. Soud jednal a rozhodl dne [datum] bez přítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se k jednání omluvila, žalovaný měl předvolání řádně a včas doručeno dne [datum] a odrok dne [datum], k jednání se bez omluvy nedostavil. Soud měl dostatek podkladů pro rozhodnutí, proto postupoval dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o zápůjčce ze dne [datum] včetně všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba], s.r.o. Z těchto a dále z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobkyně poskytla dne [datum] žalovanému částku ve výši 8 000 Kč, za což se zavázal žalovaný uhradit poplatek ve výši 2 600 Kč, celkem tedy vrátit 10 600 Kč nejpozději do [datum] (do 30 dnů). Ve smlouvě byla sjednána i smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobkyně žalovaného upomínala o úhradu dluhu dne [datum], [datum], [datum] a [datum] a [datum], přičemž dle smlouvy může za každou účtovat 500 Kč a dalších až 1 800 Kč za účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním pohledávky. Žalovanému byla zaslána i předžalobní výzva ze dne [datum]. 4. Soud danou smlouvu o zápůjčce hodnotil jako smlouvu absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům ve smyslu § 580 odst. 1 a § 588 odst. 1 o. z. Uvedené ustanovení § 580 odst. 1 o. z., představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, které nemohou požívat právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. [obec] mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Soud v daném případě posoudil uzavřenou smlouvu mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z., jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od samého počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 1810 a následující o. z. Podle § 1813 o. z., jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Z obsahu dané smlouvy je zřejmé, že žalovaný v ní vystupoval v pozici spotřebitele, tak jak jej vymezuje ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť případné poplatky za prodloužení splatnosti úvěru jdou v časových řadách, jak popsáno shora. V případě prodlení může žalobkyně požadovat i další účelně vynaložené náklady, jak ostatně požadovala ve výši 500 Kč za každou písemnou upomínku (žalobou se domáhala úhrady pěti upomínek po 500 Kč, tedy celkem částky 2 500 Kč), a dále mohla dle smlouvy požadovat i účelně vynaložené náklady, které by jí vznikly zejména předáním pohledávky inkasní agentuře. Tyto náklady pak mohly dosahovat až výše 1 800 Kč celkem. V případě prodlení se splacením a následné změně splatnosti se veškeré přirostlé úroky z prodlení od původního dne splatnosti k okamžiku schválení příslušné žádosti stávají k okamžiku schválení součástí jistiny zápůjčky (viz článek 2. 3. smlouvy). V případě sjednaných poplatků je nutné zdůraznit, že i případně sjednané poplatky v souvislosti s poskytováním finančních prostředků by měly mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou za zapůjčení finančních prostředků by měl být úrok. V daném případě byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 600 Kč, představující tedy 32,5 % poskytnuté částky. Takovýmto ujednáním o jednotlivých poplatcích, ať již za sjednání smlouvy či za prodloužení splatnosti dochází k dalšímu, neúměrnému navyšování dlužné částky, kdy věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že půjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Tedy pouze zdánlivě je zapůjčení prostředků bez„ úroků“, jak bylo uvedeno v článku 1. 3. smlouvy o zápůjčce. Vedle těchto ujednání si strany ve smlouvě sjednaly smluvní pokutu pro případ prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky ve výši 0,1 % denně (viz článek 2. 3. smlouvy), a to bez ohledu na zavinění klienta. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy, takovéto jednání věřitele nemůže požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle. Ani autonomie vůle nemůže být bezbřehá, tuto musí ovlivňovat korektivy právního řádu. Věřitel by nepochybně jinou smlouvu neuzavřel, než jak byla žalovanému na webových stránkách předestřena. 5. S ohledem na shora uvedené, kdy soud shledal smlouvu uzavřenou mezi účastníky řízení za absolutně neplatnou, vztah účastníků posoudil v intencích § 2991 odst. 1 o. z., a to jako plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud tedy žalovanému bylo na jeho účet poskytnuto 8 000 Kč, jak bylo prokázáno oznámením o provedení příkazu k úhradě, a žalovaný netvrdil, nedoložil jediný důkaz o tom, že by žalobkyni cokoli zaplatil, vznikl mu dluh, a to z titulu bezdůvodného obohacení, ve výši 8 000 Kč vůči žalobkyni. Žalovaný tak získal majetkový prospěch bez právního důvodu, tedy bezdůvodně se na úkor žalobkyně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., o částku 8 000 Kč. Je proto povinen dle § 2991 odst. 1 o. z., vydat žalobkyni jako ochuzené oč se obohatil, tzn. v daném případě o částku 8 000 Kč. S ohledem na uvedený právní závěr soud žalobě vyhověl co rozsahu částky 8 000 Kč tak jak z výroku rozsudku pod bodem I. je patrno. Vzhledem k tomu, že se jednalo o bezdůvodné obohacení, bylo třeba výzvy žalobkyně k úhradě peněžitého plnění dle § 1958 odst. 2 o. z. Tato výzva byla učiněna v dopise ze dne [datum], který byl dán téhož dne k poštovní přepravě (jak prokázáno výzvou i podacím lístkem), když dle § 573 o. z., se výzva dostala dne [datum] do dispoziční sféry adresáta – žalovaného. Dle uvedené výzvy mělo být hrazeno do třech dnů, což znamená do [datum]. Pokud žalovaný do uvedeného data neposkytl žalobkyni peněžité plnění, dnem [datum] se ocitl v prodlení s úhradou peněžitého plnění a stíhá jej povinnost k úhradě též úroku z prodlení dle § 1968, § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení ke dni prodlení činila 8,5 % ročně v souladu s § 2 vládního nařízení číslo 351/2013 Sb. Soud uložil žalovanému dluh žalobkyni uhradit do 3 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř. 6. S ohledem na shora uvedený názor soud žalobu co do zbývající části předmětu sporu zamítl, tak jak z výroku rozsudku pod bodem II. je patrno. V této souvislosti uvádí, že částka 2 936 Kč představovala smluvní pokutu, částka 2 600 Kč poplatek a 2 500 Kč náklady upomínání dle smlouvy o úvěru sjednané. Ujednání o smluvních pokutách i nákladech jsou však existenčně závislá na existenci utvrzovaného dluhu, tj. dluhu, který je prostřednictvím smluvních pokut utvrzen, tento však byl soudem shledán absolutně neplatným. Ujednání o smluvní pokutě v dané smlouvě tak nebylo soudem shledáno platné, stejně tak ani ujednání o výši poplatku za jednotlivé upomínky, a poplatek, když nebyl shledán platným ani utvrzený dluh. 7. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy každý z účastníků měl úspěch prakticky co do 50 % předmětu sporu. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 8. Dle položky 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb., sazebníku poplatků, pokud soud nevydá platební rozkaz a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše