6 C 93/2014-258 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaných zaplacení částky 61 825 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 61 825 Kč od [datum] do zaplacení. K uplatněnému právu uvedla, že ve smyslu zákona o zemědělství obhospodařuje mimo jiné půdní bloky, a to konkrétně pozemky [číslo]. Jedná se o louky. V dubnu 2013 jí vznikla na označených pozemcích škoda způsobená černou zvěří, kdy pozemky byly rozryty prasetem divokým. Žalovaný [číslo] jako nájemce společenství honitby [obec] provozuje právo myslivosti. Žalobkyně uplatnila škodu u žalovaného [číslo] přípisem ze dne [datum]. Škoda způsobená černou zvěří byla vyčíslena v částce 61 825 Kč sestávající ze škody způsobené na obhospodařovaných pozemcích v částce 51 007 Kč podle znaleckého posudku a dále z úhrady částky znalci za zpracování znaleckého posudku ve výši 10 918 Kč. Žalobkyně se žalovaným [číslo] o škodě jednala. Žalovaný navrhl dohodu o narovnání, tu však žalobkyně neakceptovala, když žalovaný nabídl ke kompenzaci škody pouze částku 5 000 Kč, tedy pouhých 8 % žalobcem požadovaného nároku. 2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz č. j. EPR 283778/2013-10 ze dne 26. 3. 2014. 3. Žalovaní podali proti uvedenému elektronickému platebnímu rozkazu včasný odpor. V jeho odůvodnění označili žalobu za nedůvodnou. Namítli prekluzi nároku, neboť žalobkyně dle nich uplatňuje nárok na náhradu škody, která vznikla asi 6 měsíců před dobou, o které jako o době vzniku škody uvažuje žalobkyně. Žalovaní k tomu uvedli, že mají zadokumentovaný stav v období počátku běhu prekluzivní lhůty uplatnění nároku žalobkyní a jsou schopni rovněž prokázat, že žalobkyně se domáhá náhrady tzv. starých škod, přičemž tyto uplatňuje po uplynutí prekluzivní lhůty. Pokud jde o žalovaného [číslo] pak proti němu by měl být nárok případně vymáhán až tehdy, kdy nebude žalovaným [číslo] dobrovolně splněn. Je-li však nárok prekludován, neexistuje pohledávka, a nemůže proto přicházet v úvahu ručení za dlužníka. Oba žalovaní doplnili, že z jejich strany byla učiněna opatření k zabránění vzniku škod. Z jejich strany jsou dodržovány plány lovu v souladu se schválením orgánem státní správy na úseku myslivosti. Je nutné vycházet z toho, že žalobkyně provozuje svoji zemědělskou činnost v přírodě, navíc v oblasti s kontaktem s chráněnou krajinnou oblastí a národním parkem [anonymizováno] a výskyt zvěře je zde nejen běžným, ale širokou společností považován i jako žádoucí. Jedná se o divokou zvěř, nikoli o farmový chov či chov v oboře. Žalovaní poukázali na to, že černá zvěř je fakticky migrující zvěří a právě v souvislosti s navazujícími velkými lesními plochami bez zemědělského hospodaření dochází k intenzivnější migraci, než je tomu v jiných, zemědělsky obhospodařovaných krajích. 4. Ve věci zdejší soud rozhodl rozsudkem č. j. 6 C 93/2014 – 137 ze dne 27. 3. 2015, jímž uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku ve výši 30 912,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 30 912,50 Kč od [datum] do zaplacení, a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Co do zbytku, tj. v rozsahu částky 30 912,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 30 912,50 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nalézací soud vzal z provedeného dokazování za prokázané, že předmětem sporu je náhrada škody způsobená černou zvěří v dubnu 2013, a nikoliv škoda způsobená v roce 2012. Na základě toho uzavřel, že žalobce nárok uplatnil podle ustanovení § 52 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, včas, když za škodu, jejíž výše byla prokázána znaleckým posudkem, odpovídají žalovaní společně a nerozdílně. V zájmu odstranění tvrdosti soud žalovanou částku snížil na jednu polovinu, a to se zřetelem na situaci, v níž se dobrovolné sdružení nacházelo. 5. K odvolání žalovaných i žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 13 Co 215/2015-164 ze dne 20. 10. 2015 rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud v základu vyslyšel výtky žalovaných, kteří argumentovali tím, že v průběhu řízení tvrdili a prokazovali, že předmětem řízení je ve skutečnosti vznik škod na pozemcích žalobkyně v jiném časovém rozmezí, než které je předmětem nároku uplatněného v žalobě. Tím prokazovali důvodnost uplatněné námitky marného uplynutí prekluzivní lhůty na uplatnění nároku na náhradu škody způsobené zvěří. Neodstranila-li žalobkyně škody na svých pozemcích, které předcházely údajnému vzniku škod uplatněných žalobním návrhem, nemohla úspěšně požadovat náhradu jí tvrzené škody, neboť poškození již jednou poškozené věci lze stěží dobře uplatňovat. Žalobkyně tímto způsobem měla obcházet zákon, zachraňujíc marné uplynutí prekluzivní lhůty, a tím i zánik svého nároku. 6. Krajský soud podotkl, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že již na podzim roku 2012 došlo k poškození pozemků zvěří. V té spojitosti upozornil, že dosud provedených důkazů nelze jednoznačně uzavřít, že ke škodě došlo na jaře roku 2013. Nelze totiž přehlédnout, že krom pozemku [číslo] jsou všechny znalcem hodnocené pozemky uvedeny i v zápise ze dne [datum], kdy byla provedena prohlídka poškozených pozemků. Pokud jde o škody z tohoto období, obě strany sporu uváděly, že nedošlo k jejich odstranění. Znalec šetření na místě prováděl jen za přítomnosti strany žalující, a sice podle pokynů svědka [příjmení], aniž by byli žalovaní měli možnost reagovat na zjištění, zda se jedná o škody přetrvávající z předchozího roku či zda jde o škody nové i vzhledem k tomu, že se poškození týkalo týchž pozemků. Dle odvolacího soudu samozřejmě nebylo možné vyloučit, že mohlo dojít k poškození jiné části, ovšem z žádného z důkazů v řízení dosud provedených nelze zjistit, zda škody z předchozího období byly pominuty a nebyly znalcem zahrnuty do ocenění. Dosavadní skutkový stav dle mínění krajského soudu nepostačuje pro závěr, že nedošlo k žalovanými namítané prekluzi nároku, ať již celého či jeho části (v závislosti na tom, zda nedošlo k zahrnutí škod z předchozího období). Řízení tak bude nutno v tomto směru doplnit o další důkazy. 7. Nedlouho po vrácení věci odvolacím soudem byl ve vztahu k žalobkyni usnesením Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] zjištěn její úpadek a na její majetek prohlášen konkurs. Zdejší soud následně usnesením č. j. 6 C 93/2014-175 ze dne 4. 3. 2016 řízení o žalobě s odkazem na § 263 odst. 1 insolvenčního zákona přerušil. Jakmile předmětné insolvenční řízení pravomocně skončilo zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nalézací soud pokračoval v řízení nařízením jednání k projednání věci na den [datum]. K němu se však žalobkyně, byvši řádně předvolána, nedostavila a svoji neúčast neomluvila. Žalovaní se k jednání dostavili. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti žalobkyně. 8. Podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v rozhodném znění (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do [datum]) platilo, že uživatel honitby je povinen hradit škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř. 9. Podle § 52 odst. 2 téhož předpisu platilo, že vykonává-li právo myslivosti sdružení, ručí jeho členové za závazek k náhradě škody společně a nerozdílně. 10. Podle § 53 téhož zákona platilo, že vlastník, popřípadě nájemce honebního pozemku činí přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří, přičemž však nesmí být zvěř zraňována. Stejná opatření může učinit se souhlasem vlastníka honebního pozemku uživatel honitby. 11. Podle § 55 odst. 1 písm. a) a § 55 odst. 4 zákona o myslivosti platilo, že nárok na náhradu škody způsobené zvěří na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech musí poškozený u uživatele honitby uplatnit do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla, jinak právo na náhradu této škody zaniká. 12. Soud u jednání předestřel svůj názor, že s přihlédnutím k názorům odvolacího soudu nelze za dosud panující důkazní situace dospět k závěru o tom, náhrady jakých škod se žalobkyně svým návrhem ve skutečnosti domáhá. Ve shodě s pokynem, který zazněl v kasačním rozhodnutí krajského soudu k doplnění dokazování, má soud prvního stupně za to, že žalobkyni tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, zda škody z podzimu roku 2012 byly či nebyly sanovány, popřípadě v jakém rozsahu. Dále pak soud prvního stupně připomněl, že stejně tak žalobkyni tíží břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, jaká opatření k zamezení škod způsobených černou zvěří na zemědělských pozemcích žalobkyně činila. Věc je totiž třeba posuzovat i optikou výše citovaného ustanovení § 53 zákona o myslivosti, dle něhož žalobkyně má, resp. v rozhodné době měla povinnost činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří. Taková opatření se přitom z dostupné a v řízení k důkazu provedené fotodokumentace nepodávaj