7 C 146/2023-61 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] se žalobce vůči žalované domáhal vydání rozhodnutí, jímž by jí soud uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s příslušenstvím. Podání návrhu odůvodnil žalobce tím, že žalovaná uzavřela s jeho právním předchůdcem, obchodní společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o zápůjčce částky ve výši [částka]. Žalovaná měla vrátit věřiteli vrátit částku ve výši [částka], kterou se zavázala splácet v [anonymizováno] týdenních splátkách po [částka]. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Pohledávku za žalovanou nabyl žalobce od svého právního předchůdce smlouvou o postoupení pohledávek. Pohledávka byla uplatněna v insolvenčním řízení, které bylo proti žalované jako dlužníku zahájeno. V insolvenčním řízení však žalovaná neplnila podmínky oddlužení, proto bylo její oddlužení zrušeno. 2. Soud ve věci nařídil jednání, a to na den [datum]. K jednání se dostavila žalovaná, žalobce a jeho právní zástupce byli z jednání omluveni. 3. Žalovaná při jednání namítla promlčení pohledávky. 4. Podle § 1879 občanského zákoníku platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Aktivní legitimace žalobce byla osvědčena smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalobcem ze dne [datum]. 6. Žalobce soudu předložil Smlouvu o půjčce [číslo] ze dne [datum], z čehož má soud za prokázané, že mezi předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalované vyplacena částka [částka]. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli náklady úvěru ve výši [částka]. Celková částka, kterou se zavázala žalovaná vrátit věřiteli, dosahuje tedy výše [částka]. Navýšení nad rámec zapůjčené částky ve výši [částka] tak činí 74 % z poskytnuté jistiny. 7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku platného v době uzavření smlouvy, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z.. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.). 8. Soud v daném případě posoudil Smlouvu uzavřenou mezi předchůdcem žalobce a žalovanou dne [datum] ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. 9. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z.. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, náklady úvěru a další konkrétní údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Žalobci byla pohledávka za žalovanou postoupena od jeho právního předchůdce. Je zřejmé, že je to žalovaná, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, její postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele - požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. 10. Soud považuje toto právní jednání (Smlouvu o úvěru) za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že náklady úvěru, které činí [částka] tj. 74 % vztažmo k půjčené částce [částka], považuje za odporující dobrým mravům. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém přiléhavém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017–64 ze dne 26. 7. 2017 v obdobné věci, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný úrok, který žalobce resp. jeho předchůdce nazývá náklady spotřebitelského úvěru, nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Proto soud považuje za neplatné právní jednání celou smlouvu. 11. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). 12. Je zřejmé, že na základě neplatného právního úkonu byla žalované poskytnuta částka ve výši [částka] a žalovaná se tedy bezdůvodně obohatila na úkor právního předchůdce žalobce a měla by toto obohacení vydat. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru soud nemůže vycházet ze splatnosti úvěru (ze splatnosti poslední 58. splátky tj. [datum]), neboť podle výše uvedené právní kvalifikace je právní vztah mezi účastníky posuzován podle ust. § 2991 občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. 13. Podle ust. § 619 odst. 1 občanského zákoníku platí, že promlčecí lhůta počne běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. 14. Podle ust. § 619 odst. 2 občanského zákoníku může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. 15. V projednávané věci mohl právní předchůdce žalobce požadovat vrácení bezdůvodného obohacení ihned poté, co byla žalované poskytnuta finanční částka na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, na niž je třeba nahlížet tak, jako by nikdy nebyla uzavřena. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je však rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl. Vyžadována je skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, jíž ovšem není myšlena znalost právní kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2039/2016 ze dne 1.12.2016). Proto také nelze běh promlčecí doby počítat ode dne následujícího po uzavření neplatné úvěrové smlouvy. Právní kvalifikace nároku na vydání bezdůvodného obohacení byla vyřčena až tímto rozhodnutím soudu, nicméně nárok na zaplacení mohl být u soudu uplatněn nejpozději dne [datum], tedy v den následujícím po uplynutí splatnosti poslední splátky, od něhož rovněž žalobkyně uplatňuje zákonný úrok z pr