7 C 70/2023-66 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut dne [datum] úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal k poslednímu dni jeho splatnosti uhradit spolu se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 0,9 % denně, když termín splatnosti byl sjednán ke dni [datum], kdy měl žalovaný žalobkyni uhradit celkem [částka]. Žalovaný úvěr čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky ani zčásti nevrátil. Žalobkyni tak vznikl vůči žalovanému nárok na zaplacení celkové částky ve výši [částka], sestávající z jistiny úvěru ve výši [částka] a z úroku z úvěru [částka], přičemž dále žalobkyni vznikl rovněž nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty pro případ prodlení žalovaného s vrácením úvěru ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž byl žalovaný jako dlužník v prodlení. Vzhledem ke splatnosti úvěru je smluvní pokuta žalobkyní účtována z dlužné částky [částka] od [datum] do data vyhotovení předžalobní upomínky, tj. ke dni [datum], a to v celkové výši [částka]. 2. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Existence závazkového vztahu mezi účastníky byla v řízení prokázána předloženou smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřenou mezi žalobkyní jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným a dlužníkem na straně druhé, a to elektronickou formou prostřednictvím komunikace na dálku přes webový portál žalobkyně. Nedílnou součástí uvedené smlouvy byly předložené všeobecné obchodní podmínky. Na základě úvěrové smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout ve prospěch žalovaného neúčelový spotřebitelský úvěr v částce [částka], který se žalovaný zavázal vrátit do [anonymizováno] dnů od jeho poskytnutí. Úroková sazba úvěru byla sjednána tak, že činí 0,9 % v případě splnění podmínek akce„ [anonymizována tři slova]“, tzn. pokud by žalovaný uhradil jistinu úvěru řádně a včas, byl by mu úrok z úvěru odpuštěn, jinak výše úroku z úvěru činila 0,9 % denně. Pro případ, že by se žalovaný dostal do prodlení se splněním jakékoli části dluhu dle uvedené smlouvy, byla sjednána povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni mj. smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. 5. Žalobkyně v řízení prokázala, že na účet uvedený žalovaným byla dne [datum] poukázána sjednaná částka úvěru ve výši [částka], jak vyplynulo z předloženého výpisu z běžného bankovního účtu žalobkyně. 6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných denních úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. 7. V předmětné věci sjednaný úrok činil 0,9 % denně (tj. 328,5 % ročně!) a tento byl dohodnut jako pevný po celou dobu splácení úvěru. Tento úrok, dle názoru soudu je třeba hodnotit jako zcela nemravný, tedy úrok představující znaky lichvy ve smyslu § 1796 o. z. Smlouva s takovýmto úrokem je smlouvou absolutně neplatnou, když v této souvislosti je třeba rovněž zmínit tu skutečnost, že žalobkyně by předmětnou částku ve výši [částka] žalovanému neposkytla, smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni prezentované v jeho rozhodnutích č. j. 25 Co 292/2018 – 68 ze dne 28. 11. 2018, 25 Co 293/2018 – 58 ze dne 28. 11. 2018 apod. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle smluvních stran je tedy nutné dle názoru soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši [částka] se spotřebitel zaváže k zaplacení též úroků ve výši 0,9 % denně, je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé. 8. S ohledem na výše prezentovaný právní názor soud uzavřel, že žalovaný je povinen žalobkyni vrátit částku, která mu byla poskytnuta, tj. [částka], a to z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z. Žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku [částka], v tomto rozsahu získal majetkový prospěch bez právního důvodu, a proto dle § 2991 odst. 1 o. z., je povinen vydat žalobkyni oč se obohatil. 9. Soud s ohledem na uvedené žalobě vyhověl a to v rozsahu částky [částka] jak z výroku rozsudku pod bodem I. je patrno. Jak bylo uvedeno, jednalo se o bezdůvodné obohacení, proto bylo třeba výzvy žalobkyně k úhradě peněžitého plnění dle § 1958 odst. 2 o. z. Dopisem ze dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu do 7 dnů ode dne odeslání výzvy. Pokud do uvedeného data žalovaný neplnil, dnem následujícím, tj. dnem [datum] se ocitl v prodlení s úhradou peněžitého plnění a stíhá jej povinnost k úhradě též úroků z prodlení dle § 1968, § 1970 o. z. K uvedenému datu výše úroků z prodlení činila 15 % ročně. 10. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. 11. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přihlédl k poměru procesního úspěchu obou účastníků, kter