9 C 210/2023-43 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobce podal dne [datum] u Okresního soudu v Klatovech žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaná uzavřela s předchůdcem žalobce [právnická osoba], Smlouvu o spotřebitelském úvěru dne [datum]. Dle této smlouvy byla žalované vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala vrátit půjčenou částku spolu se souhrnným poplatkem, který činil [částka], tj. celkem k vrácení [částka] (včetně pojištění) v 60 týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaná však splátky řádně a včas nehradila, uhradila pouze [částka]. Žalobce požaduje po žalované k vrácení částku [částka], sestávající z dlužné jistiny [částka] z dlužných úhrad za služby ve výši [částka], dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši [částka], kapitalizované úroky [částka], úroky z prodlení v zákonné výši 8,25% ročně z jistiny [částka] od [datum] do zaplacení a úrok 20,25% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. V žalobě bylo účtováno na nákladech řízení [částka]. 2. Soud jednal a rozhodl dne [datum], když právní zástupce žalobce byl k jednání omluven a u žalované bylo doručeno fikcí dnem [datum]. Elektronický platební rozkaz vydán nebyl. Soud jednal a rozhodl bez přítomnosti žalobce i žalované v souladu s ust. § 101 odst. 2, 3 o. s. ř. 3. Žalobce soudu předložil Smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], Smluvní podmínky ke Smlouvě, Informaci o zpracování osobních údajů, Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], kartu zákazníka a výzvu k plnění ze dne [datum] s podacím lístkem, zařazení zákazníka do pojistného programu z téhož data. Z těchto důkazů má soud za prokázáno, že na základě smlouvy, uzavřené dne [datum], byla žalované vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala vrátit půjčenou částku spolu se souhrnným poplatkem, který činil [částka], tj. celkem k vrácení [částka] (včetně pojištění) v 60 týdenních splátkách po [částka]. 4. Podle § 580 odst. 1o. z. platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu ze dne [datum] ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka,„ poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaná tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Soudu žalobce poskytuje pouze Smlouvu o spotř. úvěru a o okolnostech jejího sjednání nemá soud žádné informace, pouze je zasílána žalovaným předžalobní upomínka. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaná, která je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, její postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele - požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se spotřebitel – žalovaná nacházela s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici, žalobce si zjišťoval ekonomickou schopnost žalované splácet úvěr v dohodnutých částkách a termínech, jak zřejmé z vyplněné finanční situace žalované. Z důvodů uvedených shora soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce požaduje po žalované„ poplatky“, aniž by bylo uvedeno, jak byly určeny a proč právě v této výši, které u půjčky na [částka] činí celkem částku [částka]. Jaký je skutečný zisk věřitele z této transakce, není patrné. Poplatek (odměna) je o 82,4% navíc z částky, než která byla žalované půjčena. Výši„ Celkových nákladů spotřebitelského úvěru“ vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Věřitel se tak podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání právního předchůdce žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním. 5. Soud posoudil nárok žalobce jako bezdůvodné obohacení, které vzniklo na straně žalované, která včas půjčené částky věřiteli nevrátila, bez ohledu na smluvní ujednání. Podle § 2991 odst. 1 o. z.„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že původní věřitel žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné spotřebitelské smlouvy, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení„ Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Žalovaná prokazatelně obdržela částku [částka]. K vrácení bezdůvodného obohacení tedy zbývá rozdíl mezi již uhrazenou částkou a částkou poskytnutou, tj. [částka] – [částka] [anonymizováno] = [částka]. Proto bylo žalobě vyhověno v této částce s tím, že je žalovaná povinna uhradit žalobci i zákonný úrok z prodlení, který byl přiznán od data následujícího po dni, kdy byla žalobcem žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky (obdržení žaloby a předvolání k jednání dnem [datum]) a nikoliv od data, požadov