9 C 99/2023-20 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobce podal dne [datum] u Okresního soudu v Klatovech žalobu o zaplacení celkem částky [částka] s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru dne [datum]. Dle této smlouvy byla žalovanému vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku spolu se souhrnným poplatkem, který činil [částka], tj. celkem k vrácení [částka] ve splátkách po [částka] týdně, přičemž prvá splátka měla být uhrazena do 7mého dne od podpisu smlouvy. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, čímž nastala splatnost pohledávky. Bylo uhrazeno žalovaným [částka], splácel nepravidelně. Žalobce jako datum splatnosti určuje [datum] a datum prodlení ke dni [datum]. Zákonný úrok z prodlení se tedy požaduje od tohoto data. Žalobce požaduje po žalovaném z této smlouvy zbývající částku [částka] a úroky z prodlení v zákonné výši 11,75% ročně z jistiny [částka] od [datum] do zaplacení. Na nákladech řízení je účtováno [částka]. 2. Soud jednal a rozhodl dne [datum] bez přítomnosti účastníků, jak umožňuje ust. § 101 odst. 2, 3 o. s. ř., když žalobce byl k jednání omluven a u žalovaného bylo doručeno fikcí dnem [datum]. Soud měl dostatek podkladů pro rozhodnutí, proto postupoval dle § 101 odst. 2, 3 o. s. ř. 3. Žalobce soudu předložil Smlouvu o úvěru [číslo] ze které soud zjistil, že byla uzavřena dne [datum]. Dle této smlouvy byla žalovanému téhož dne vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku spolu se souhrnným poplatkem, který činil [částka], tj. celkem k vrácení [částka] ve splátkách po [částka] týdně, přičemž prvá splátka měla být uhrazena do 7mého dne od podpisu smlouvy. Žalobce dále předložil Smluvní podmínky ke smlouvě o úvěru, evidenční kartu klienta, informace o smlouvě, předžalobní výzvu ze dne [datum] s podacím archem. 4. Podle § 580 odst. 1o. z. platného v době uzavření obou smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, byla předtištěna, napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka,„ poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Soud o okolnostech jejího sjednání nemá žádné informace, pouze je zasílána žalovaným předžalobní upomínka. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele - požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Věřitel si však zjišťoval ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr v dohodnutých částkách a termínech, toto vyplývá z evidenční karty klienta, kde je uveden jeho příjem - mzda – [částka] s měsíčními výdaji domácnosti [částka]. Přesto má soud vážné pochybnosti o poctivosti jednání žalobce a považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce požaduje po žalovaném úrok [částka], poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši [částka], poplatek za hotovostní inkaso splátek [částka], aniž by bylo uvedeno, jak byl určen a proč právě v této výši, které u půjčky na [částka] činí celkem částku [částka], což je o 81,8% navíc z částky, než která byla žalovanému půjčena. Zápůjční úroková sazba je uvedena ve výši 70,89% ročně. Takovéto jednání žalobce nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednanou celkovou„ odměnu“ nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním. 5. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z.„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobce žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o úvěru, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení„ Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobce domáhal plnění na základě neplatné smlouvy a soud dospěl k závěru o její neplatnosti, pak byl nárok žalobce posouzen dle ust. § 2991 a násl. o. z. podle bezdůvodného obohacení. Žalovaný prokazatelně obdržel částku [částka] a dle přehledu splátek, předloženém žalobcem a tvrzení v žalobě, žalovaný věřiteli uhradil celkem částku [částka]. K vrácení bezdůvodného obohacení tedy zbývá částka [částka] – [částka] [anonymizováno] = [částka]. V této části bylo proto žalobě vyhověno s tím, že je žalovaný povinen uhradit žalobci i úrok z prodlení, který byl přiznán od data následujícího po doručení předvolání k jednání spolu se žalobou, tj. od [datum] ve výši 15% ročně do zaplacení. Žalovaný soudu nepředložil žádný důkaz o tom, že by zbývající dluh uhradil, plynoucí z bezdůvodného obohacení. Soud proto uložil žalovanému žalobci zaplatit [částka