9 C 26/2024-37 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne , datum, , se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Žalobní návrh byl odůvodněn tím, že původním věřitelem, kterým byla společnost , Anonymizováno, , byla na žalobce postoupena pohledávka za žalovaným Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Tento původní věřitel uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši , částka, , který měl být splacen nejpozději do , datum, . Původní věřitel poskytl úvěr prostřednictvím své webové stránky , Anonymizováno, , na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru, po dokončení registrace na webových stránkách zaslal žalovaný žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl zaslán konkrétní návrh úvěrové smlouvy s navrhovanou výší revolvingového úvěru, který žalovaný čerpal , částka, a splatností dne , datum, . Po odeslání smluvní dokumentace byly zaslány peněžní prostředky na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalobce v podání ze dne , datum, na dotaz soudu doplnil, že žalovaný čerpal dne , datum, částku , částka, pod VS , var. symbol, a pohledávka, která byla na žalobce postoupena ve výši , částka, , sestává jednak z této jistiny a z částky , částka, za upomínky a , částka, z úroku za období čerpání úvěru. Žalovaný však po postoupení pohledávky ničeho neuhradil. Na nákladech řízení bylo účtováno , částka, .2. Soud jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků dne , datum, , když žalobce i žalovaný byli k jednání omluveni. Protože měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci samé, postupoval dle § 101 odst. 2, 3 o. s. ř. a jednal bez přítomnosti účastníků.3. Svoji aktivní legitimaci k podání této žaloby žalobce doložil dílčí Smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne , datum, s původním věřitelem, na kterého byla pohledávka za žalovaným postoupena, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, (doloženo i podacím lístkem a seznamem pohledávek, mezi nimiž je i pohledávka za žalovaným).4. Žalobce soudu předložil Smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , z níž soud zjistil, že zní na částku , částka, s denním úrokem 0,4026%, tj. 146,949% ročně s tím, že celkem bude uhrazeno , částka, , splatnost byla stanovena 15 dnů od data výpisu (, datum, ). Úvěr byl poskytnut jako bezúčelový s pravidelnými měsíčními splátkami, odpovídajících minimální částce platby. Dále byl předložen formulář pro Standardní informace o spotřebitelském úvěru, výzva k úhradě ze dne , datum, , platební informace, potvrzení o platbě na účet žalovaného ze dne , datum, . Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská dle § 1810 a násl. o. z., distančním způsobem dle § 1820 a násl. o. z.5. Podle § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána žalobcem předem, pouze se dopisují konkrétní údaje o úvěru a o žalovaném. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele - požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Žalobce požaduje po žalovaném celkovou částku , částka, , zahrnující i poplatek za sjednání úvěru a úrok. Soud považuje uzavřenou smlouvu vztažmo k půjčené částce, za odporující dobrým mravům. Smlouva je celkově nevyvážená, v neprospěch spotřebitele, sjednaná roční úroková sazba 146,949% násobně převyšuje úrokovou sazbu běžně poskytovaných úvěrů bankovními subjekty. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by původní věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Dalšími poplatky a sankcemi dochází k neúměrnému navyšování zapůjčené částky v neprospěch dlužníka – spotřebitele. Smlouva o spotř. úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním.6. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z. „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobce žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o úvěru, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost „vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení „Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobce domáhal plnění na základě neplatné smlouvy a soud dospěl k závěru o její neplatnosti, pak byl nárok žalobce posouzen dle bezdůvodného obohacení (s čímž ostatně i žalobce ve svém žalobním návrhu projevil eventuelní souhlas). Žalovaný prokazatelně obdržel částku , částka, , kterou věřiteli nevrátil. K vrácení bezdůvodného obohacení tedy zbývá tato částka. V této části bylo proto žalobě vyhověno s tím, že je žalovaný povinen uhradit žalobci i zákonný úrok z prodlení, který byl přiznán od data následujícího po doručení žaloby žalovanému. Žalovaný soudu nepředložil žádný důk