9 C 348/2023-38 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobce podal dne , datum, u Okresního soudu v Klatovech žalobu o zaplacení částky , částka, s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobce , právnická osoba, . Smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne , datum, , kterou žalovaný řádně neplnil. Dle této smlouvy byla žalovanému téhož dne vyplacena částka ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku spolu s dalšími poplatky nazvanými „úhrada za služby“ ve výši , částka, , , částka, a , částka, , tj. celkem k vrácení , částka, v 17ti měsíčních splátkách po , částka, , přičemž poslední splátka byla stanovena na den , datum, . Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, uhradil , částka, . Žalobce požaduje po žalovaném k vrácení částku , částka, , představující neuhrazenu jistinu , částka, , úrok , částka, , úhradu za poskytnutím úvěru , částka, , za administrativní činnost , částka, , za splátky v hotovosti , částka, , smluvní pokutu , částka, a další úroky. Na nákladech řízení je účtováno , částka, .2. Soud jednal a rozhodl dne , datum, bez přítomnosti žalobce, jak umožňuje ust. § 101 odst. 2, 3 o. s. ř., když žalobce byl k jednání omluven. U žalovaného bylo vykázáno doručení fikcí dnem , datum, . Elektronický platební rozkaz vydán nebyl pro nejasné právní posouzení. Protože měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí, jednal dle § 101 odst. 2, 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků.3. Žalobce soudu předložil Smlouvu o úvěru, uzavřenou mezi žalovaným a předchůdcem žalobce , právnická osoba, č. , hodnota, ze dne , datum, , dle které byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku spolu se souhrnným poplatkem, který činil , částka, , tj. celkem k vrácení , částka, v 17ti měsíčních splátkách po , částka, . Dále žalobce doložil předpis splátek, Smlouvu o postoupení pohledávky ze dne , datum, s účinností k , datum, , Oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , výzvu k plnění ze dne , datum, s podacím listem. Na tuto smlouvu žalovaný uhradil , částka, celkem.4. Podle § 580 odst. 1o. z. platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.). Soud v daném případě posoudil uzavřenou Smlouvu mezi předchůdcem žalobce a žalovaným ze dne , datum, ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z.. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Žalobci byla pohledávka za žalovaným postoupena od jeho právního předchůdce. Soudu v těchto případech žalobce poskytuje pouze smlouvu o zápůjčce a o okolnostech sjednání půjčky žalobce nemá informace, pouze zasílá žalovaným předžalobní upomínku. Okolnosti uzavření smlouvy soud sice přesně nemohl přesně zjistit, nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele - požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si zřejmě nezjišťoval ekonomickou situaci žalovaného, toto nebylo doloženo. Soud považuje toto právní jednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobce požaduje po žalovaném různé „účelově zaměřené poplatky“, aniž by bylo uvedeno, jak byly určeny a proč právě v této výši, což se všech poplatků v souhrnné výši , částka, . Jaký je skutečný zisk věřitele z této transakce není patrné. Poplatek (odměna) tvoří u půjčky , částka, celkovou výši s různými platbami , částka, , což více než násobek toho, co bylo žalovanému půjčeno. Tuto výši odměny vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný vysoký „souhrnný poplatek“ nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Předchůdce žalobce si dalšími skrytými, ničím nepodloženými poplatky, jen navyšoval částku k navrácení úvěru.5. Soud se tedy dále zabýval tím, zda nelze nárok žalobce označit jako bezdůvodné obohacení, které vzniklo na straně žalovaného, který včas půjčenou částku věřiteli nevrátil, bez ohledu na smluvní ujednání. Podle § 2991 odst. 1 o. z. „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že původní věřitel žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o úvěru, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost „vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení „Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Nárok žalobce byl posouzen ve smyslu ust. § 2991 a násl. o. z. Žalovaný prokazatelně obdržel částku , částka, . K vrácení bezdůvodného obohacení tedy zbývá rozdíl mezi již uhrazenou částkou a částkou poskytnutou, tj. , částka, – , částka, = , částka, . Proto bylo žalobě v této