9 C 59/2024-34 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobce podal dne , datum, žalobu o zaplacení celkem částky , částka, s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobce Smlouvu o úvěru č. , číslo, dne , datum, . Dle této smlouvy byla žalovanému dne , datum, vyplacena částka ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku spolu s poplatky v 16ti splátkách do , datum, , leč nevrátil ničeho. Původním věřitelem byla , právnická osoba, , následně byla pohledávka postoupena na , právnická osoba, , dále na , právnická osoba, a konečně na žalobce byla pohledávka postoupena dne , datum, . Žalobce požadoval z částky , částka, zákonný úrok z prodlení od , datum, do zaplacení a dále úrok 21% ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Na nákladech řízení je účtováno , částka, .2. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz, protože žalovaný požadoval splátkový kalendář po , částka, měsíčně. Soud jednal a rozhodl dne , datum, bez přítomnosti účastníků, jak umožňuje ust. § 101 odst. 2, 3 o. s. ř., když žalobce byl k jednání omluven a u žalovaného bylo doručeno fikcí dnem , datum, .3. Žalobce soudu předložil Smlouvu o úvěru ze dne , datum, , předpis splátek ke Smlouvě o úvěru, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, finanční analýzu žalovaného, předžalobní upomínku ze dne , datum, . Z těchto důkazů má soud za prokázáno, že dne , datum, byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným Smlouva o úvěru č. , číslo, , na základě které byla žalovanému vyplacena částka , částka, . Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se dále žalovaný zavázal zaplatit věřiteli poplatek za uzavření smlouvy ve výši , částka, a další poplatky včetně poplatku za hotovostní výběr splátek v celkové výši , částka, . Splátkový kalendář byl 16 x , částka, . Celková částka, kterou se zavázal žalovaný vrátit věřiteli dosahuje výše , částka, . Podle § 580 odst. 1o. z. platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Nicméně je z obsahu tohoto jednání zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele - požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud považuje toto právní jednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobce požaduje po žalovaném „poplatky“, aniž by bylo uvedeno, jak byly určeny a proč právě v této výši, což se týká především „hotovostního režimu splátek“, který u půjčky na , částka, činí , částka, a zbylé poplatky jsou souhrnně označovány jako za „správu úvěru“. Jaký je skutečný zisk věřitele z této transakce, není patrné. Celková odměna tvoří u půjčky , částka, výši , částka, , což je o 84% navíc z částky, než která byla žalovanému půjčena. Výši „Celkových nákladů spotřebitelského úvěru“ vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním.4. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z. „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobce žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o úvěru, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost „vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení „Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobce domáhal plnění na základě neplatné smlouvy a soud dospěl k závěru o její neplatnosti, pak byl nárok žalobce posouzen dle ust. § 2991 a násl. o. z. jako z bezdůvodného obohacení. Žalovaný prokazatelně obdržel částku , částka, a dle tvrzení žalobce nebylo ničeho zaplaceno. Toto je tedy i výše bezdůvodného obohacení. V této části bylo proto žalobě vyhověno s tím, že je žalovaný je povinen uhradit žalobci i úrok z prodlení, který byl přiznán od data následujícího po doručení předvolání k jednání, tj. od , datum, do zaplacení. Žalovaný požádal pouze o povolení splátek po , částka, měsíčně, soudu nepředložil žádný důkaz o tom, že by dluh rozporoval či uhradil. Soud proto uložil žalovanému dluh žalobci uhradit v požadovaných splátkách po , částka, měsíčně, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich, počínaje měsícem , Anonymizováno, 2024 do zaplacení. Soud neshledal důvod pro to, aby splátky nebyly povoleny, když preferuje řádné splácení dluhu před nákladným exekučním řízením.5. Zákonný úrok z prodlení byl přiznán ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když povinnost platit úrok z prodlení pak pro žalovaného vyplývá z § 1970 občanského zákona. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má totiž věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení, přičemž výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis. Ve zbývající části byla proto žaloba zamítnuta. Z ne