4 C 189/2025-59 — Okresní soud v Klatovech

Návrhem ze dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 84 389 Kč s příslušenstvím. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž podkladě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 76 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úrokovým navýšením 66,27 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 5 175 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, do doby zesplatnění uhradil částku 15 525 Kč. K automatickému zesplatnění úvěru došlo ke dni , datum, . Po zesplatnění úvěru žalovaný uhradil částku 30 000 Kč. Žalobkyně požadovala zaplacení jistiny 57 885,80 Kč (původní jistina společně s úrokem z úvěru ke dni zesplatnění), smluvní pokuty v částce 1 497 Kč a v částce 24 007,44 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v částce 1 000 Kč, smluvního úroku a úroku z prodlení od , datum, do zaplacení a úhrady za pojištění schopnosti splácet.Podáním ze dne , datum, vzala žalobkyně návrh částečně zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozhodnutí, zpětvzetí blíže neodůvodnila. Soud postupoval dle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok I.).K jednání dne , datum, se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil, předvolání společně se žalobou měl řádně doručeny fikcí dne 4. 8. 2025. Soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků, jak umožňuje § 101 odst. 2, 3 o.s.ř..Soud provedl žalobkyní předložené důkazy a učinil z nich následující zjištění: Z listiny označené jako smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr v částce 76 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit jej ve 48 měsíčních splátkách po 5 175 Kč (tj. celkem 248 400 s pojištěním schopnosti splácet). Úroková sazba byla sjednána na 66,27 % ročně. Součástí smlouvy je splátkový kalendář, rozepisující jednotlivé splátky a jejich splatnost. Dle dokladu o vyplacení úvěru a výpisu z účtu žalobkyně byla částka 76 000 Kč připsána na účet žalovaného dne , datum, . Dopisy ze dne 22. 2. 2024, 22. 4. 2024 a 23. 5. 2024 byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužných splátek a upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Okamžitá splatnost úvěru byla žalovanému oznámena dopisem ze dne , datum, , předžalobní upomínka je datována , datum, .Soud se předně zabýval posouzením listiny označené jako smlouva o úvěru především ve vztahu k ujednanému obchodnímu úroku a dospěl k závěru, že úrok ve výši 66,27 % ročně je nutné hodnotit jakožto úrok v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho výše několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Je skutečností soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank pro obdobné spotřebitelské úvěry se pohybují kolem 15 – 20 % ročně. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 588 o. z. jako absolutně neplatné právní jednání pro rozpor s dobrými mravy, přičemž tato neplatnost působí od počátku. Dále je nutno uvést, že smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ust. § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran ve prospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13/EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předem předtištěna, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých úrocích (žalovaný jakožto spotřebitel je slabší stranou v uzavíraném kontraktu). Očekává se od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobkyně si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr zjišťoval, jak ostatně sama žalobkyně tvrdí a jak vyplývá i z provedených důkazů (hodnocení klienta, potvrzení o příjmech žalovaného, výpisy z registrů dlužníků…). Úroky, které věřitel požadoval, nemohou proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce ve vztahu k nebankovnímu subjektu. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu a autonomie vůle subjektů tak nemůže být bezbřehá. V podrobnostech soud odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované např. v rozhodnutích čj. 25 Co 127/2018-76 ze dne 13. 6. 2018, 25 Co 292/2018-68 ze dne 28. 11. 2018 či 25 Co 293/2018-58 ze dne 28. 11. 2018 a 25 Co 107/2020-80. Zdejší soud neshledal důvod se od stanoviska Krajského soudu v Plzni odchylovat.S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalovaný přijal částku 76 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila. Vzhledem k tomu, že žalovaný doposud na svůj závazek uhradil částku 45 525 Kč, soud mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 475 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení, na který má žalobkyně nárok. Úrok z prodlení náleží žalobkyni od realizace výzvy k plnění, tj. lze akceptovat datum , datum, , od něhož žalobkyně úrok požaduje. Úrok z prodlení žalobkyni náleží na podkladě § 1970 o.z. jehož výše odpovídá § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.. Žalovaný je povinen zaplatit dlužnou částku ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř..Ve zbývajícím rozsahu (po částečném zpětvzetí žaloby) byl nárok žalobkyně zamítnut, pokud jde o dlužné pojištění schopnosti splácet (2 536 Kč), neboť tyto náklady nebyly platně sjednány.Pro úplnost soud uvádí, že nevyvodil žádné závěry z listin, které svědčí o tom, že žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Smlouva byla shledána neplatnou z jiných důvodů, než je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti, obsah listin proto není pro výsledek tohoto řízení podstatný.Na náklady řízení se vztahuje ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. (nejedná se o zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného) a na náklady by tak měl nárok žalovaný, jemuž však žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.