8 C 184/2024-185 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne , datum, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení. V návrhu žalobce uvedl, že u Krajského soudu v Plzni bylo pod sp. zn. KSPL 53 , insolvenční spisová značka, vedeno insolvenční řízení, které bylo řešeno jeho oddlužením, když mezi žalobcem a žalovaným bylo zároveň u tohoto soudu jako incidenční spor pod sp. zn. , incidenční spisová značka, vedeno řízení o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, v němž žalovaný vystupoval jako žalobce a žalobce jako žalovaný. Žalovaný se v tomto řízení domáhal určení, že jeho přihlášená pohledávka je po právu ve výši , částka, . Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. , incidenční spisová značka, ze dne , datum, bylo rozhodnuto o tom, že přihlášená pohledávka žalovaného je po právu pouze co do částky , částka, (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o určení, že žalovaný má za žalobcem pohledávku ve výši , částka, , když v tomto rozsahu soud shledal, že pohledávka žalovaného po právu není. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku krajského soudu odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl svým rozsudkem č. j. 103 VSPH 619/2020-253 ze dne , datum, tak, že změnil rozsudek krajského soudu a rozhodl o tom, že žalovaný má za dlužníkem pohledávku v celkové výši , částka, . Tato částka pak byla v rámci splátkového kalendáře uspokojena v insolvenčním řízení. Žalobce následně podal proti uvedenému rozsudku vrchního soudu dovolání, když Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 29 ICdo 63/2022-289 ze dne , datum, rozsudek vrchního soudu ze dne , datum, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V návaznosti na výsledek dovolacího řízení proběhlo dne , datum, jednání u Vrchního soudu v Praze, na němž vzal žalovaný své odvolání zpět. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 619/2020-312 ze dne , datum, tak došlo v důsledku zpětvzetí odvolání žalovaného k zastavení odvolacího řízení. Ve věci posouzení pravosti přihlášené pohledávky žalovaného do insolvenčního řízení je proto nutné vycházet z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne , datum, , který pohledávku žalovaného shledal po právu pouze co do částky , částka, , nikoliv však co do částky , částka, , která již byla žalobcem, resp. insolvenčním správcem, uhrazena. Tato částka ve výši , částka, (do částky ve výši , částka, žalobce odvolání nepodával) tak byla žalovanému vyplacena neoprávněně a stejně tak žalovanému nesvědčí právo na náhradu nákladů řízení. Skutečnost, že tyto částky žalobce uhradil, vyplývá mj. též z odst. 12 odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 5 VSPH 377/2023-B-75 ze dne , datum, , jímž bylo rozhodováno o osvobození žalobce od placení zbytku dluhů. Pokud jde o uhrazení částky představující náklady řízení ve výši , částka, , tento nárok již byl žalobcem uplatněn soudně ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 341/2023. Žalobce se tak v rámci této žaloby nyní domáhá zaplacení druhé z uhrazených částek ve výši , částka, , neboť tato částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce, když byla vyplacena bez jakéhokoliv právního důvodu a žalovaný je tak povinen ji žalobci bezodkladně vydat. Žalovaný však žalobci dosud ničeho neuhradil, ačkoliv mu byla dne , datum, zaslána i předžalobní výzva, jíž mu byla ke splnění jeho povinnosti poskytnuta dodatečná lhůta do , datum, .2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k návrhu na zahájení řízení namítl nedostatek své pasivní legitimace ve sporu, neboť žalobce požaduje žalobou vydání plnění, které sám neposkytl a na jeho straně tedy nemohlo dojít k tomu, že by byl o něco ochuzen ve prospěch žalovaného. V daném případě došlo nezjištěného dne k plnění ze strany třetí osoby (insolvenčního správce dlužníka - žalobce), který plnil cizí závazek (nikoliv vlastní dluh) za jiného (žalobce). Insolvenční správce musel vědět, že plní dluh jiného (žalobce). Dle žalovaného proto nárok na případné vydání bezdůvodného obohacení vznikl mezi poskytovatelem plnění (insolvenčním správcem žalobce) a žalobcem samotným, když žalovaný v této souvislosti poukázal na ustanovení § 2997 odst. 1 občanského zákoníku a jeho jazykový výklad. Toto ustanovení hovoří o vyloučení práva na vrácení toho, co bylo plněno, s tím, že v případě bezdůvodného obohacení spočívajícího ve splnění cizího dluhu nestíhá povinnost vydat obohacení toho, kdo plnění přijal (věřitele splněného dluhu), ale toho, jehož dluh byl splněn (dlužníka splněného dluhu). Ten ovšem žádné plnění nezískal, takže ani nemá co vracet. Jeho obohacení spočívá dle žalovaného v tom, že mu zanikl dluh, aniž by jej splnil, čímž „ušetřil“. Namísto poskytnutého plnění tak vydává náhradu svého obohacení. V dané věci navíc nebylo žalobcem vůbec prokázáno, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo a zda se plnění dostalo do dispozice žalovaného, tedy zda plnění tvrzené žalobcem přijal. Dle názoru žalovaného žalobce není k podání žaloby aktivně legitimován, jelikož nebyl tím, kdo na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne , datum, plnil žalovanému. Šlo o plnění z majetkové podstaty dlužníka, tj. o plnění, k němuž měl plné dispoziční právo insolvenční správce žalobce. Dále pak žalovaný ve svém vyjádření namítl, že žalobcem uplatněný nárok je fakticky nevymahatelným, a to v důsledku právní fikce uznání pohledávky, která nastala v průběhu incidenčního sporu vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. , incidenční spisová značka, , v němž současný žalobce popřel nevykonatelnou pohledávku žalovaného. Skončením insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 53 , insolvenční spisová značka, nastala právní fikce uznání nároku žalovaného, který přihlásil proti žalobci do insolvenčního řízení, v jehož průběhu byl tento nárok žalovaného uspokojen. V důsledku pominutí účinků popěrného úkonu žalobce jako dlužníka v insolvenčním řízení je třeba považovat pohledávku za zjištěnou v plné výši s tím, že předchozí rozsudky, na základě nichž se žalobce domáhá svého nároku, pozbyly platnost a účinnost. Dle žalovaného je třeba aplikovat a zohlednit speciální ustanovení insolvenčního zákona. Účelem incidenčních sporů, tj. sporů, které je třeba rozhodnout pro potřebu jiného řízení, které samo pro řešení sporů není způsobilé, je pro potřeby insolvenčního řízení vyřešit sporné otázky vyvolané průběhem insolvenčního řízení. Dle žalovaného tedy jde v dané věci o rozhodnutí, z něhož musí být zjevné, že výsledek sporu se vztahuje k situaci v minulosti, kdy probíhalo insolvenční řízení, nikoliv ke stavu existujícímu ke dni skončení incidenčního sporu. Podle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění, nestanoví-li zákon jinak. Takovou výjimku zakotvuje § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, jenž stanoví, že popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. V dané věci v incidenčním sporu vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. , incidenční spisová značka, bylo pravomocně rozhodnuto o vzetí oddlužení žalobce na vědomí (splnění oddlužení) a insolvenční řízení skončilo, účinky schválení oddlužení dle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona tedy pominuly (již netrvají). Popěrný úkon žalobce v insolvenčním řízení přestal mít vliv na zjištění pohledávky a ta se tak stala zjištěnou, v důsledku čehož žalovaný přestal být aktivně legitimován v předmětném incidenčním sporu. Proto vzal žalovaný v incidenčním sporu odvolání zpět, jinak by bylo fakticky soudem odmítnuto (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ICdo 121/2016). Poté, kdy pominuly účinky schválení oddlužení, tedy popření pohledávky dlužníkem přestalo mít (v rozsahu popření) vliv na zjištění pohledávky a incidenční žaloba se od tohoto okamžiku stala žalobou, kterou se věřitel (zde žalovaný) domáhal určení pravosti již zjištěné pohledávky. Žalovaný (v incidenčním sporu žalobce) tak z ryze právních důvodů, jež nemohl ovlivnit (v důsledku nastalého ukončení oddlužení), ztratil z objektivně nastalých okolností v incidenčním sporu oprávnění domáhat se proti popírajícímu dlužníku určení pravosti své (zjištěné) pohledávky. Jestliže soud v insolvenčním řízení rozhodl o splnění oddlužení, insolvenční řízení bylo pravomocně skončeno a dlužník (zde žalobce) pozbyl oprávnění popírat pořadí pohledávky věřitele s účinky ex tunc. Žalobce se tak nyní v řízení o svém uplatněném nároku nedůvodně opírá o rozsudky vydané v incidenčním sporu, které se však váží toliko k době, kdy trvalo insolvenční řízení, jak vyplývá mj. i ze záhlaví samotného usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 619/2020 ze dne , datum, , proti jehož výroku II. byla žalovaným podána ústavní stížnost. Nárok žalobce je tedy dle názoru žalovaného, jak uvedeno výše, nevymahatelným a rovněž i uplatněným v rozporu s dobrými mravy, když žalobce nemravně těží z toho, že předmět inciden