12 C 276/2020-18 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 1 022 Kč s příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení. Podanou žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný dne 21. 11. 2017 mezi stanicemi Frýdlant v Čechách a Řasnice cestoval vlakem [právnická osoba] bez platné jízdenky. V souladu s tarifem Českých drah pro vnitrostátní přepravu cestujících a zavazadel vznikla žalovanému povinnost uhradit jízdné v částce 22 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč, k čemuž byl ze strany revizora Českých drah vyzván. [právnická osoba] svou pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 5. 2018 postoupila [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], reg. č. [PSČ] [anonymizováno], se sídlem [adresa], [příjmení] [anonymizována dvě slova], Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Společnost [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] následně pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni, tentokrát na základě smlouvy o postoupení souboru pohledávek uzavřené dne 28. 3. 2019. Žalovaný tedy žalobkyni dluží celkem částku 1 022 Kč a zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího poté, kdy cestoval bez platné jízdenky. 2. Žalobkyně je právnickou osobou, která má sídlo ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, jedná se proto o věc s cizím prvkem, kdy soud zkoumá, zda je dána jeho mezinárodní příslušnost pro jednání a rozhodnutí dané věci a jakým právním řádem se bude daná věc řídit. Žalovaný je státním občanem České republiky. Oba zainteresované státy byly donedávna členy Evropské unie. Je tedy nutno vycházet ze znění dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii, jež byla mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií uzavřena dne 24. ledna 2020 a ratifikována dne 29. ledna 2020 (dále jen„ Dohoda“). Podle čl. 67 odst. 1 písm. a) Dohody ve Spojeném království, jakož i v členských státech se v případech zahrnujících Spojené království, pokud jde o soudní řízení zahájená před koncem přechodného období, použijí ustanovení týkající se určení příslušnosti obsažená v nařízení (EU) č. 1215/2012. Podle článku 126 Dohody se stanoví přechodné období nebo období provádění, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. prosince 2020. S ohledem na to, že žaloba byla ve věci podána dne 9. 3. 2020, tj. před koncem přechodného období, je při určení příslušnosti nutno vycházet z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které vstoupilo v účinnost dnem 10. 1. 2015. Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný má poslední známé bydliště v České republice, a to na adrese [adresa žalovaného]. Tím je dána příslušnost českých soudů pro projednání a rozhodnutí této věci. 3. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.”), vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoli mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal. 5. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci: Dne 21. 11. 2017 se žalovaný přepravoval mezi stanicemi Frýdlant v Čechách a Řasnice vlakem [právnická osoba] (dopravce), přičemž se na výzvu osoby pověřené dopravcem neprokázal platným jízdním dokladem. Žalovanému vznikla povinnost uhradit jízdné v částce 22 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč, k čemuž byl ze strany pověřené osoby vyzván. Dopravce svou pohledávku za žalovanou postoupil [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], která jí následně postoupila žalobkyni. 6. Soud věc právně posoudil podle ustanovení § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“, podle kterého smlouvou o přepravě osoby se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné, a podle ustanovení § 37 odst. 5 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, kdy je povinností cestujícího, který se neprokázal na výzvu pověřené osoby platným jízdním dokladem, zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Podle § 37 odst. 6 zákona o drahách výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 7. Mezi žalovaným a dopravcem byla v souladu s výše citovanými ustanoveními uzavřena smlouva o přepravě osob, na jejímž základě vznikla žalovanému povinnost zaplatit jízdné, a v případě, že se neprokáže platným jízdním dokladem, též povinnost zaplatit přirážku k jízdnému dle přepravních podmínek dopravce. Jelikož se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem, vznikla mu povinnost zaplatit kromě jízdného rovněž přirážku. Smlouvami o postoupení pohledávek došlo v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku k postoupení původní pohledávky dopravce nejprve [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a následně žalobkyni. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by pohledávku zaplatil, že mu povinnost k úhradě pohledávky nevznikla nebo že by zanikla na základě jiné skutečnosti. Soud proto shledal žalobu ohledně žalované částky důvodnou a uložil žalovanému povinnost k její úhradě. 8. Protože žalovaný svoji povinnost k úhradě nároku žalobkyně nesplnil řádně a včas, je v prodlení. Žalobkyni proto vznikl v souladu s § 1970 občanského zákoníku nárok na úrok z prodlení. Protože žalobkyně požaduje výši úroků z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., je její nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) v celkové výši 600 Kč za tři úkony právní služby: převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní upomínka, s výší mimosmluvní hodnoty za jeden úkon právní služby 200 Kč a paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 300 Kč k uvedeným třem úkonům právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a) a.t.), s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 189 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). 10. V odůvodnění rozsudku soud s odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř. uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, neboť proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.