21 C 414/2020-31 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal soudního rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 4 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že byla prostřednictvím internetu dne 22. 2. 2017 mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba], [IČO] a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4 500 Kč, a to bankovním převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet], který měl být splacen nejpozději dne 24. 3. 2017. Původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky [anonymizováno], na základě které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů a to včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy, tím žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaný následně odsouhlasil znění úvěrové smlouvy jakožto podmiňující krok pro pokračování v registraci na webových stránkách původního věřitele. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po registraci a následných kontrolních úkonech byl žalovanému zřízen jeho uživatelský účet s jedinečným přístupovým jménem a heslem, tím byla registrace dokončena a žalovanému vzniklo právo žádat o poskytnutí konkrétního úvěru přes uživatelský účet žalovaného na webovém rozhraní věřitele. Úvěr byl převeden z bankovního účtu věřitele na bankovní účet žalovaného. Věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu [číslo]. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce částku 4 500 Kč, který byl splatný 24. 3. 2017. Žalovaný však do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu a to i formou předžalobní upomínky odeslané dne 26. 7. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 7. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Žalovaný dlužnou částku žalobci do podání žaloby neuhradil. 2. Ve věci bylo rozhodnuto ve smyslu ust. §115a o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť na výzvu soudu dle ust. § 101 odst.4 o.s.ř. žádný z účastníků řízení nevyjádřil nesouhlas s tímto postupem soudu. Soud při svém rozhodnutí vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 3. Soud učinil následující skutkový a právní závěr: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce spol. [právnická osoba], [IČO] a žalovaným ze dne 22. 2. 2017, z dokladu o odeslání částky 4 500 Kč na účet žalovaného ze dne 22. 2. 2017, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 7. 2019 a z předžalobní výzvy ze dne 26. 7. 2019, má soud skutková tvrzení uvedená v žalobě za prokázaná. Mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce byla uzavřena smlouva o úvěru a úvěr byl žalovanému poskytnut (§ 2395 o. z.). Žalovaný měl úvěr vrátit ve sjednané době do 24. 3. 2017. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že ho vrátil, popř. že dluh zanikl jiným způsobem. Žalovaný nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení úvěru neprokázal. Proto bylo žalobě vyhověno. Aktivní legitimace žalobce pak plyne z platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1895 odst. 1 o. z.) ze dne 12. 7. 2019. 4. Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaný neprokázal, že dluh splnil řádně a včas, věřiteli tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o. z.). Žalobci náleží úrok z prodlení ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení, tj. od 25. 3. 2017. 5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 500 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 6. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o zápůjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl, neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 7. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř.