21 C 434/2020-21 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal soudního rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 9 428 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že byla prostřednictvím internetu dne 17. 7. 2015 mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 7 500 Kč, a to bankovním převodem na účet žalované č. [bankovní účet], který měl být splacen nejpozději dne 16. 8. 2015. Původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky [anonymizováno], na základě které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů a to včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy, tím žalovaná zahájila kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaná následně odsouhlasila znění úvěrové smlouvy jakožto podmiňující krok pro pokračování v registraci na webových stránkách původního věřitele. Žalovaná zaslala původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po registraci a následných kontrolních úkonech byl žalované zřízen její uživatelský účet s jedinečným přístupovým jménem a heslem, tím byla registrace dokončena a žalované vzniklo právo žádat o poskytnutí konkrétního úvěru přes uživatelský účet žalované na webovém rozhraní věřitele. K uživatelskému účtu měla pomocí vlastního hesla přístup pouze žalovaná. Úvěr byl převeden z bankovního účtu na bankovní účet žalované. Věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu [číslo]. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce částku 7 500 Kč a dále poplatek ve výši 1 928 Kč za úvěr, který byl splatný 16. 8. 2015. Žalovaná však do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu a to i formou předžalobní upomínky odeslané dne 18. 11. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 8. 2019 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobce. Žalovaná dlužnou částku žalobci do podání žaloby neuhradila. 2. Ve věci bylo rozhodnuto ve smyslu ust. §115a o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť na výzvu soudu dle ust. § 101 odst.4 o.s.ř. žádný z účastníků řízení nevyjádřil nesouhlas s tímto postupem soudu. Soud při svém rozhodnutí vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 3. Soud učinil následující skutkový a právní závěr: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce spol. [právnická osoba] a žalovanou ze dne 17. 7. 2015, z dokladu o odeslání částky 7 500 Kč na účet žalované ze dne 17. 7. 2015, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 11. 2019 a z předžalobní výzvy ze dne 18. 11. 2019, má soud skutková tvrzení uvedená v žalobě za prokázaná. Mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce byla uzavřena smlouva o úvěru a úvěr byl žalované poskytnut (§ 2395 o. z.). Žalovaná měla úvěr vrátit ve sjednané době do 16. 8. 2015. Bylo na žalované, aby prokázala, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že ho vrátila, popř. že dluh zanikl jiným způsobem. Žalovaná nic takového v řízení netvrdila, žádné námitky nevznesla a vrácení úvěru neprokázala. Proto bylo žalobě vyhověno. Aktivní legitimace žalobce pak plyne z platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1895 odst. 1 o. z.) ze dne 14. 8. 2019. 4. Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaná neprokázala, že dluh splnil řádně a včas, věřiteli tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o. z.). Žalobci náleží úrok z prodlení ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení, tj. od 17. 8. 2015. 5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9 428 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 6. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o zápůjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl, neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 7. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř.