12 C 290/2020-21 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 945 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení v kapitalizované výši 84,62 Kč. Žalobkyně vyzvala dne 2. 7. 2018 žalovanou, aby prostřednictvím čestného prohlášení žalobkyni sdělila, že není vlastníkem televizního přijímače, a to v návaznosti na zjištění, že žalovaná odebírá na adrese [adresa žalované], elektrickou energii. Žalovaná se k této výzvě do 30 dnů od jejího doručení nevyjádřila, tudíž se od ledna 2019 považuje za poplatníka televizního poplatku. Výše poplatku činí 135 Kč měsíčně a splatnost poplatku je stanovena k 15. dni příslušného měsíce. Žalovaná ale poplatek v období od února do srpna 2019 neplatila a takto dluží 945 Kč. Spolu s tím se žalobkyně domáhá úhrady kapitalizovaného úroku z prodlení, jdoucího ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých poplatků do 15. 4. 2020. 2. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.”) vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalovaná se k této výzvě nevyjádřila, ačkoliv jí byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Žalovaná zůstala v řízení nečinná, proti žalobě ničeho nenamítala. 4. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně vyzvala dne 2. 7. 2018 žalovanou, aby prostřednictvím čestného prohlášení žalobkyni sdělila, že není vlastníkem televizního přijímače, a to v návaznosti na zjištění, že žalovaná odebírá na adrese [adresa žalované], elektrickou energii. Žalované byla výzva doručena dne 10. 7. 2018 a obsahovala poučení o následcích neprokázání opaku ve stanovené lhůtě. Žalovaná se k této výzvě do 30 dnů od jejího doručení nevyjádřila, tudíž se považuje za poplatníka televizního poplatku ve stanovené výši. Žalovaná ale poplatek v období od února do srpna 2019 neplatila a takto dluží 945 Kč. 5. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o poplatcích“). Dle § 3 odst. 4 zákona o poplatcích jestliže je fyzická nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka televizního poplatku s povinností platit, pokud České televizi po její písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě. Výše poplatku dle § 6 zákona o poplatcích činí 135 Kč měsíčně. Dle § 7 odst. 2 zákona o poplatcích je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je dle § 10 zákona o poplatcích provozovatel vysílání oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 6. V souladu s výše uvedeným se žalobkyně považuje za poplatníka televizního poplatku, jelikož nezareagovala na řádně doručenou výzvu ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o poplatcích. Následně žalovaná neplnila svoji zákonnou povinnost hradit televizní poplatky ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by poplatky uhradila, že její povinnost k jejich úhradě nevznikla nebo že by zanikla na základě jiné skutečnosti, a proto soud považuje nárok žalobkyně na zaplacení jí v žalobě uplatněné částky z titulu neuhrazených poplatků za oprávněný a uložil žalované povinnost tuto částku žalobkyni uhradit. 7. Šestnáctým dnem každého měsíce, v němž žalovaná řádně televizní poplatky nehradila, se dostávala s úhradou měsíční platby do prodlení. Protože žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši souladné s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., je její nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl. 8. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce 400 Kč představující uhrazený soudní poplatek. Náklady související se zastoupením žalobkyně advokátem soud nepovažuje za účelně vynaložené, tedy takové, které by žalobkyně musela nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit svá práva. Pokud agendu televizních poplatků žalobkyně sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3705/14 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 405/14). 10. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako základní zákonné pro peněžité plnění. 11. V odůvodnění rozsudku soud s odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř. uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, neboť proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.