12 C 397/2020-19 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 945 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení v kapitalizované výši 50,73 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný je držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku. Tuto povinnost žalovaný splnil 1. 5. 2013. Zároveň mu vznikla povinnost platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný však tuto povinnost v měsících červen 2019 až září 2019 nesplnil a dluží proto částku 540 Kč, která nebyla ani přes výzvu uhrazena. 2. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.”) vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu ustanovení § 46b písm. a) o.s.ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal. 4. Žalovaný je občanem cizího státu, jedná se proto o věc s cizím prvkem, kdy soud zkoumá, zda je dána jeho mezinárodní příslušnost pro jednání a rozhodnutí dané věci a jakým právním řádem se bude daná věc řídit. Žalobkyně je právnickou osobou, která má sídlo v České republice, tedy státu, který je členem Evropské unie a žalovaný je státním občanem Ruské federace. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti a právního řádu, jímž se věc řídí, je proto nutno vycházet z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které vstoupilo v účinnost dnem 10. 1. 2015. Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný má místo pobytu v České republice na adrese [adresa žalovaného]. Tím je dána příslušnost českých soudů pro projednání a rozhodnutí této věci. Podle čl. 4 odst. 2 tohoto nařízení se na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Žalovaný není státním příslušníkem České republiky, má zde však své bydliště. 5. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci: Žalovaný v zákonné lhůtě na písemnou výzvu žalobkyně, jakožto provozovatele televizního vysílání ze zákona nereagoval, žalobkyně jej zařadila do evidence poplatníků s povinností hradit televizní poplatky. Žalovaný televizní poplatek v měsících červen 2019 až září 2019 v celkové výši 540 Kč (4 krát 135 Kč) neuhradil, ačkoliv byl k úhradě dlužného televizního poplatku opakovaně vyzván. 6. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o poplatcích“). Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o poplatcích se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů. Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Poplatníkem televizního poplatku je dle § 3 odst. 2 fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Výše poplatku podle ustanovení § 6 zákona o poplatcích činí 135 Kč měsíčně. Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona o poplatcích je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je podle ustanovení § 10 zákona o poplatcích provozovatel vysílání oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 7. Žalovaný nesplnil svoji zákonnou povinnost řádně hradit dlužné televizní poplatky. Žalobkyně přitom v řízení prokázala jak existenci pohledávek, tak i jejich výši, a vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by poplatky uhradil, považuje soud nárok žalobkyně na zaplacení jí v žalobě uplatněné částky z titulu neuhrazených poplatků za oprávněný a uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni uhradit. 8. Šestnáctým dnem každého měsíce, v němž žalovaný řádně televizní poplatky nehradil, se dostával s úhradou měsíční platby do prodlení. Protože žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši souladné s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., je její nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl. 9. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce 400 Kč představující uhrazený soudní poplatek. Náklady související se zastoupením žalobkyně advokátem soud nepovažuje za účelně vynaložené, tedy takové, které by žalobkyně musela nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit svá práva. Pokud agendu televizních poplatků žalobkyně sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru [anonymizováno] (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3705/14 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 405/14). Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení. 11. S odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř. uvedl soud v odůvodnění rozsudku pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu věci a stručné právní posouzení věci, když proti rozsudku není přípustné odvolání.