13 C 397/2020 — Okresní soud v Liberci

1. Předmětem řízení zahájeného dne 15. 2. 2019 formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, později doplněného, učinila žalobkyně tzv. platby třetím stranám, kdy tvrdila, že prostřednictvím sítě její právní předchůdkyně [právnická osoba], od které pohledávky nabyla postoupením, prováděla žalovaná úhrady. 2. Konkrétně za zúčtovací období od 27. 11. 2015 do 5. 12. 2015 provedla platbu přes SMS, kdy je nárokováno 25 Kč vyúčtovaných v rámci faktury [číslo] splatné 28. 12. 2015. Dále předmětem řízení učinila platbu přes SMS ve výši 75 Kč a m-platbu ve výši 60 Kč provedené v období od 6. 12. 2015 do 5. 1. 2016, kdy celkem 135 Kč bylo vyúčtováno v rámci faktury [číslo] splatné 25. 1. 2016. Rovněž se domáhala platby přes SMS ve výši 75 Kč a m-platby ve výši 149 Kč provedených v období od 6. 1. 2016 do 5. 2. 2016, kdy celkových 224 Kč bylo vyúčtovaných fakturou [číslo] se splatností 24. 2. 2016. Posledním nárokem pak byla m-platba ve výši 149 Kč provedená v období 6. 2. 2016 do 5. 3. 2016 vyúčtovaná ve faktuře [číslo] která měla být splatná 24. 3. 2016. Ode dne následujícího po tvrzené splatnosti vyúčtování nárokovala žalobkyně dále zákonný úrok z prodlení. 3. Ohledně splatnosti doplnila žalobkyně k upozornění soudu, že vyúčtování bylo dle dohody stran zasíláno elektronicky na uvedenou e-mailovou adresu. Ohledně toho však nedoplnila, ani kdy se tak konkrétně stalo, ani o jakou adresu se mělo jednat, a především k těmto tvrzením nejen nedoložila, ale ani neoznačila žalobkyně žádný důkaz. 4. Po skutkové stránce soud zjistil, že žalovaná se [právnická osoba] skutečně 27. 11. 2015 uzavřela účastnickou smlouvu tak, jak žalobkyně tvrdí, a že došlo k vyúčtování tvrzených částek, nebylo však možné učinit závěr, kdy, resp. zda vůbec se tato vyúčtování dostala k žalované, když z nich nic takového nevyplývá. Sama žalobkyně přitom dotvrdila, že její povinností bylo vyúčtování elektronicky žalované zaslat, rezignovala však zcela na to, aby se splatností a prokázáním, že své povinnosti splnila, čímž splatnost vyvolala, jakkoliv dále zabývala. 5. Po právní stránce se mezi stranami jednalo, pokud jde o uplatněné nároky, o ujednání tzv. inominátní smlouvy, která byla včleněna do smlouvy týkající se jinak elektronické komunikace. V rámci široké smluvní volnosti mohou účastníci uzavřít jakoukoliv jinou smlouvu, než zákonem upravený typ podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to jak pokud jde o platby pouze prostřednictvím sítě žalobkyně, kdy se ale účastník zavazuje hradit k jejím rukám, tak lze sjednat i jiné služby za smluvní ceny. V takových případech je nezbytné, aby byla ujednána zcela konkrétně všechna práva a povinnosti, neboť nelze použít jako základ úpravu smluvního typu v zákoně. V návaznosti na to je pak třeba, k úspěchu žaloby jako je tato, tvrdit nejen kolik a za co bylo ujednáno k úhradě, ale i jak byla sjednána splatnost, a toto vše prokázat. Jde o základní procesní povinnosti žalobkyně dle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) 6. Žalobkyně k výzvě soudu tvrzení částečně doplnila, uvedla, co bylo žalované poskytnuto, kolik za to měla mít žalovaná povinnost uhradit, a nakonec doplnila i to, jak měla být vyvolána splatnost. Zde však hovořila jen obecně o tom, že dle smluvních ujednání na stanovenou adresu měla být elektronicky odeslána vyúčtování, netvrdila ani konkrétní adresu, ani kdy toto učinila, tj. scházela v toto směru již jen dostatečná tvrzení, která by mohla být prokazována. K důkazu pak nebylo nabídnuto vůbec nic. 7. Nebylo tedy možné učinit v řízení závěr, že žalobkyně má proti žalované splatnou pohledávku, či že ji měla její právní předchůdkyně, neboť až z doručeného vyúčtování se žalovaná dozvídá, co konkrétně má uhradit, a má dle smlouvy nárok, aby jí bylo doručeno sjednaným způsobem. Žalobě tak s ohledem na absenci potřebných tvrzení a důkazů nebylo možné vyhovět. 8. Soud proto s ohledem na procesní ekonomii neprováděl další dokazování, neboť na výsledku řízení by to s ohledem na shora uvedené nemohlo nic změnit, a to ani, pokud jde o důkazy k postoupení pohledávky, když nesplatnou pohledávku není možné přiznat nikomu. 9. Žalobkyni pak s ohledem na její absenci u jednání nebylo možno ani znovu vyzvat a poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., kdy této výhody opětovné výzvy a poučení se však na svou odpovědnost vzdala. S koncem prvního jednání nastala zákonná koncentrace řízení a zanikla možnost uvádět další tvrzení. Soud pak není nejen povinen, ale v prvé řadě ani oprávněn dohledávat v důkazech potřebná tvrzení za žalobkyni a konstruovat za ni žalobu, pokud by to vůbec bylo z podkladů možné. 10. Pro úplnost soud doplňuje, že za takového stavu tvrzení by nebylo možno rozhodnout žalobkyní zmiňovaným rozsudkem pro zmeškání, ani kdyby se k jednání dostavila, pokud zde nebyla tvrzení, která by se kontumačně mohla stát nespornými. V prvé řadě tento nemůže navrhovat žalobkyně písemně, ale toliko přímo u jednání za podmínky, že se k němu dostaví. Ohledně kvalifikované výzvy, která byla součástí platebního rozkazu, pak byla žalobkyně vyrozuměna o nedoručení v usnesení ze dne 24. 2. 2020, kterým byl právě z tohoto důvodu platební rozkaz zrušen. Tj. ani tento způsob vyřízení nepadal v úvahu, kdy by v takovém případě ani soud nenařizoval v souladu se zákonem jednání, ale toliko vyhlásil rozsudek pro uznání. 11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnou v řízení byla žalovaná a měla by tedy nárok na náhradu nákladů. Jelikož jí žádné nevznikly, nebyly nikomu přiznány.