19 C 380/2020-20 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný uzavřel dne 11. 1. 2017 s původním věřitelem [příjmení] [příjmení] [anonymizováno], sídlem [adresa], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země], smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen„ smlouva“). Nedílnou součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky. Na základě smlouvy se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout bezhotovostní úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu ve výši 35 000 Kč. Žalovaný pak vyčerpal peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2019, uzavřené mezi původním věřitelem a žalobcem, došlo k převedení pohledávky na žalobce, [právnická osoba] 2. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Žalovaný byl usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 2020, č. j. 19 C 380/2020-14, podle § 114a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o.s.ř.“) vyzván, aby se ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřil k žalobě. Dále byl usnesením ze dne 11. 11. 2020, č. j. 19 C 380/2020-13, vyzván, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. S ohledem na to, že ani na jednu z výzev žalovaný nereagoval, soud rozhodl postupem podle ustanovení § 115a o.s.ř. 3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal. 4. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci. Žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobce smlouvu o revolvingovém úvěru dne 11. 1. 2017, na jejímž základě byl žalovanému poskytnout bezhotovostní úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu ve výši 35 000 Kč. Žalovaný z poskytnutého úvěru vyčerpal částku 6 000 Kč, a zavázal se úvěr vrátit i s příslušenstvím. Žalovaný řádně a včas neuhradil splatnou pohledávku. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2019 došlo k postoupení předmětné pohledávky na žalobce. 5. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z“). Dle § 2395 o.z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Na základě smlouvy žalovaný vyčerpal částku 6 000 Kč, žalovaný se zavázal uhradit rovněž úroky a další příslušenství. Žalovaný své závazky dosud řádně neuhradil, ani jiným způsobem neprokázal jejich zánik. Soud tedy považuje nárok žalobce za oprávněný, proto uložil žalovanému povinnost tyto částky uhradit. 6. Požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení nachází oporu v ustanovení § 1970 o.z., kdy po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroků z prodlení byla stanovena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., soud tedy žalobci přiznal i tento nárok. 7. S ohledem na to, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 9. Soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z úřední činnosti soudu je známo, že žalobce v obdobných případech, tedy žalobách z titulu smluv o úvěru, využívá vzorových dokumentů, které mají stejnou strukturu a odlišují se od sebe jen v minimální míře. Z obsahu návrhu je zjevné, že jednotlivá podání žalobce jsou rozdílná pouze co do číselných údajů a identifikace žalovaného, které jsou však nezbytné pro individualizaci věci, bez níž by vůbec návrh nemohl být podán. Ostatní tvrzení zůstávají neměnná a text žaloby tak lze považovat za podaný na ustáleném vzoru. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Při vyhotovení takového podání jsou náklady obecně nižší než při právně složitějších věcech. V dané věci je tedy naplněn předpoklad pro určení snížené sazby odměny, tarifní hodnota navíc nepřevyšuje 50 000 Kč. 10. S odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř. uvedl soud v odůvodnění rozsudku pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu věci a stručné právní posouzení věci, když proti rozsudku není přípustné odvolání. 11. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.