21 C 446/2020-20 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal soudního rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 27. 2. 2014 byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba], [IČO] a žalovaným smlouva o zápůjčce, na základě které byla bezhotovostním způsobem převedena na účet sdělený žalovaným částka 5 000 Kč dne 27. 2. 2014, kterou se žalovaný zavázal uhradit do 60 dnů. Žalovaný však svoji povinnost nesplnil. Aktivní legitimaci ve sporu žalobce dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobcem dne 27. 6. 2017. 2. Protože věc bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, a proto soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná. Za situace, kdy žalovaná strana zůstala v řízení nečinná, tak soud vycházel z tvrzení žalující strany a jí předložených důkazů. 4. Soud učinil následující skutkový a právní závěr: Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 6. 2017 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem má soud za prokázané, že žalující strana je věřitelem pohledávky uplatněné v tomto řízení (§ 1879 o.z.). Ze smlouvy o zápůjčce má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 5 000 Kč dne 27. 2. 2014 a žalovaný se zavázal tuto částku včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 000 Kč vrátit do 28. 4. 2014. Z bankovního výpisu ze dne 27. 2. 2014 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce přenechal žalovanému jako dlužníkovi částku 5 000 Kč. Dlužník měl ve sjednané době peníze vrátit s úplatou za jejich poskytnutí. Bylo na dlužníkovi, aby prokázal, že k prodlení s vrácením zápůjčky, jak bylo sjednáno, nedošlo, že ji vrátil, popř. že dluh jinak zanikl. 5. Dlužník nic takového v řízení netvrdil, ani neprokázal a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesl. 6. Ze smlouvy o zápůjčce má dlužník povinnost přenechané peníze vrátit (§ 2390 o.z.). Zápůjčku lze sjednat i jako úplatnou (§ 2392 odst. 1 o.z.). 7. Dlužník jistinu nevrátil, a proto v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. 8. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalující strana měla ve věci plný úspěch, má tak právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Soud proto přiznal žalobci na nákladech řízení částku 1 489 Kč sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, dále nákladů právního zastoupení dle vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři hlavní úkony á 200 Kč (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) podle § 14 b) odst. 1), tři režijní paušály á 100 Kč podle 14 b) odst. 5) písm. a) a 21% DPH z těchto částek, neboť právní zástupce žalobce doložil osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty. 10. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o zápůjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl, neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy úspěšné straně náleží náhrada nákladů ve výši uvedené ve výroku. Protože byl účastník, jemuž náleží náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, bylo uloženo zaplatit tuto náhradu k rukám tohoto zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).