23 C 96/2020 — Okresní soud v Liberci

1. Předmětem řízení byly učiněny nároky ze smlouvy o finančních službách a smlouvy o účtu uzavřené dne 5. 12. 2016 mezi žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) a [právnická osoba] (dále označený jako předchozí věřitel nebo banka). Žalující strana tvrdila, že [právnická osoba] na ni postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení. Předchozí věřitel uzavřel se žalovanou stranou smlouvu o účtu [číslo]. Na základě této smlouvy vedla banka pro žalovanou stranu účet. Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky banky, na něž smlouva odkazovala. Žalovaná strana se zavázala k hrazení poplatků za činnosti banky a k tomu, že na účtu bude udržovat kladnou bilanci dostatečnou ke krytí platebních transakcí na účtu. Banka byla oprávněna dluhy žalované strany vůči ní připisovat na vrub účtu. Na účtu žalované strany vznikl debetní zůstatek v celkové výši 2 680,81 Kč. 2. Žalovaná částka je tvořena: ­) Debetním zůstatkem: 455,80 Kč ­) Poplatky spojenými s vedením účtu: 2 225 Kč ­) Debetním úrokem z prodlení: 0,01 Kč 3. K projednávané věci se žalovaná strana vyjádřila tak, že uplatněný nárok zcela neuznala ani co do důvodu, ani co do výše a uvedla, že není zcela postaveno na jisto, že by předmětnou smlouvu o úvěru vůbec žalovaná strana podepsala, neboť osobní doklady žalované strany mohly být zneužity pro protiprávní jednání. 4. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s článkem 6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. 5. Přihlédl i k zásadě, že„ (v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002). 6. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. 7. Protože věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, a proto soud rozhodl bez nařízení jednání. 8. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 9. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky předchozím věřitelem oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). 10. Banka vedla pro žalovanou stranu (dlužníka) účet (§ 2662 o.z.). Na vrub účtu byly připisovány platby a poplatky, k jejichž placení se dlužník zavázal tak, že se účet dostal do záporné bilance. Dlužník se zavázal na účtu udržovat prostředky postačující ke krytí jeho závazků a k tomu, že případný debetní zůstatek vyrovná. Dlužník byl k vyrovnání dluhu vyzván, avšak toto neučinil (§ 2665 o.z.). Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky (§ 1751 o.z.), což strany učinily a do smlouvy o účtu začlenily obchodní podmínky banky. Ujednání o povinnosti vyrovnat debetní zůstatek na účtu nelze považovat za překvapivé (§ 1753 o.z.), nejedná se ani o nepřiměřenou smluvní podmínku (§ 1813, § 1814 o.z.) a ani nebyly shledány vady uvedené v § 1799 a § 1800 o.z. 11. K námitce žalované strany soud uvádí, že Rámcová smlouva o finančních službách, stejně jako Smlouva o účtu byly obě uzavírány v prostorách banky, kdy totožnost byla ověřována z předloženého občanského průkazu, jehož číslo je uvedeno u podpisu klienta, tedy žalované strany, pracovníkem banky. Žalovaná strana soudu neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné alespoň nepřímo dovozovat, že její osobní doklady byly odcizeny a tedy mohly být zneužity. Za tohoto stavu soud shledává, že námitka, že se nejedná o podpisy žalovaného na smlouvě, neobstojí. 12. Dlužník neprokázal, že jistinu vrátil řádně a včas, je proto v prodlení a věřiteli vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. 13. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 14. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142a o.s.ř., přičemž při tom přihlédl k názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř, neboť žalující strana měla ve věci plný úspěch a má tak nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení vůči žalované straně. 15. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku. Dále k ní patří odměna za zastupování, jelikož byla žalující strana zastoupena advokátem. Odměna byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen AT), podle tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 AT byla určena sazba mimosmluvní odměny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby byla stanovena dle § 14b AT. Za jeden úkon právní služby zástupci dále náleží paušální částka náhrady hotových výdajů. Paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby poskytnutý do podání návrhu činí dle § 14b AT 100 Kč. Zástupce poskytl celkem 4 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT s příslušnou sazbou odměny v plné výši, z toho tři do podání návrhu včetně (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, výzva k plnění) a jeden po podání návrhu (písemné podání). 16. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 17. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy úspěšné straně náleží náhrada nákladů ve výši uvedené ve výroku. 18. Protože byl účastník, jemuž náleží náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, bylo uloženo zaplatit tuto náhradu k rukám tohoto zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).