27 C 23/2019-110 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit mu žalovanou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že mezi žalovaným a předchůdcem žalobce, firmou [právnická osoba] byla [datum] uzavřena Smlouva o úvěru nazvaná [příjmení] [jméno], na jejímž základě poskytla banka jako věřitel žalovanému částku 600 000 Kč. Bylo smluveno úrokové navýšení 10,94% ročně a stejně tak měsíční výše splátek a to 9 455 Kč. Žalovaný ale sjednané splátky úvěru nesplácel řádně, pročež banka přistoupila k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě a to do 12. 10. 2017, ale bezvýsledně. 2. Aktivní legitimace nynějšího žalobce plyne z toho, že dne 7. 12. 2017 uzavřel s původním věřitelem Smlouvu o postoupení pohledávek a tuto skutečnost oznámil žalovanému dopisem ze dne 14. 12. 2017. 3. Žalovaný v průběhu řízení s žalobou nesouhlasil a konzistentně argumentoval tím, že případná pohledávka žalobce, potažmo jeho právního předchůdce, by mohla být uspokojena jen v rámci konkursního řízení, které bylo vůči němu vedené u Okresního soudu v Nitře pod sp. zn. 23 Odk / [číslo], když předmětný soud dne [datum] prohlásil na jeho majetek konkurs a on byl oddlužen, soud jej zbavil všech dluhů. 4. Toto doložil zasláním usnesení [příjmení] [příjmení] ze dne [datum], které ve výrokové části obsahuje jak samotné prohlášení konkurzu na majetek žalovaného (bod I), tak i výrok (V.) o jeho oddlužení, tedy že se zbavuje všech dluhů, které mohou být uspokojeny jen v konkursu a to v rozsahu, v jakém v konkursu uspokojeny nebudou. Obdobné skutečnosti byly soudem zjištěny z Výpisa z registra úpadcov, z něhož ještě vyplynulo, že následně došlo ke dni [datum] ke zrušení konkursu a toho důvodu, že majetek úpadce nepostačil na náklady konkurzu. Dotazem na insolvenčního správce úpadce, Mgr. [jméno] [příjmení], soud dále zjistil, že [anonymizována dvě slova] s.s. nebyl jako potenciální věřitel informován o vyhlášení konkursu, když ani nebyl uveden v seznamu dlužníkových věřitelů a ani jej sám dlužník neuvedl při osobní setkání se správcem. Insolvenční správce soudu současně zaslal seznam přihlášených věřitelů. V něm skutečně nefiguruje nynější žalobce, ale jedním ze sedmi věřitelů je právní předchůdce nynějšího žalobce, firma [právnická osoba] 5. Pro danou věc bylo podstatné za situace, kdy žalovaný faktický základ nároku, tedy skutečnost, že by v roce [rok] uzavřel úvěrovou smlouvu, nijak nezpochybňoval, ale jen uváděl, že byl v rámci na Slovensku vedeného konkursního řízení oddlužen ohledně všech pohledávek, vypořádat se právě s tímto tvrzením a tedy s potenciálním dopadem na Slovensku vedeného konkursního řízení do nalézacího řízení v České republice. 6. Na tomto místě soud odkazuje na obsah Nařízení evropského Parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení (také i jen Nařízení), které se, s výjimkou článku 25, použije ode dne 26. června 2017, a je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech Evropské unie v souladu se Smlouvami (článek 92). Toto Nařízení v článku 20 stanoví, že rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení podle článku 3 odst. 1 má bez dalších formalit v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil, pokud toto nařízení nestanoví jinak a dokud ve výše uvedeném členském státě není zahájeno řízení podle čl. 3 odst. 2. Podle článku 3 odst. 1 soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení insolvenčního řízení ("hlavní insolvenční řízení"). [město], kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, je místo, ze kterého dlužník své zájmy pravidelně spravuje a které je zjistitelné třetími osobami. 7. V případě ostatních fyzických osob se za místo, kde jsou soustředěny jejich hlavní zájmy, považuje jejich obvyklé místo pobytu, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období šesti měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu obvyklého místa pobytu do jiného členského státu. Při vědomí toho, že jednotlivé články mají být vykládány v souladu s úvodní částí Nařízení, jež ve svých 89 bodech tvoří, pro potřeby tohoto řízení zjednodušeně řečeno, důvodovou zprávu nařízení i jeho zásady, pak především s ohledem na bod 65 ([příjmení] nařízení by mělo stanovit okamžité uznávání rozhodnutí o zahájení, vedení a skončení insolvenčních řízení, která spadají do oblasti jeho působnosti, a rozhodnutí učiněných v přímé souvislosti s takovými insolvenčními řízeními. Automatické uznávání by tedy mělo znamenat, že se účinky vyplývající z těchto řízení podle práva členského státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, rozšiřují na jiné členské státy. Uznávání rozhodnutí soudů členských států se musí zakládat na zásadě vzájemné důvěry. Důvody pro odepření uznání by měly být omezeny na nezbytné minimum. Podle této zásady by měl být rovněž řešen spor, kdy se soudy dvou členských států považují za příslušné k zahájení hlavního insolvenčního řízení. Rozhodnutí soudu, který zahájil řízení jako první, by mělo být uznáváno v jiných členských státech, aniž by byly tyto členské státy oprávněny rozhodnutí tohoto soudu přezkoumávat.) je zřejmé, že jedním z účinků Nařízení je též to, že za podmínek v něm obsažených se uznávají veškerá soudní rozhodnutí vydaná soudy v příslušném insolvenčním řízení od jeho zahájení až do jeho skončení. 8. Ve smyslu výše citovaných ustanovení a zásad může být pravomocné rozhodnutí soudu vydané v insolvenčním řízení ve smyslu Nařízení důvodem pro zamítnutí žaloby, pokud je tímto rozhodnutím dlužník zbaven povinnosti zaplatit své dosud neuhrazené závazky. Každý z věřitelů je totiž oprávněn uplatnit své pohledávky v příslušném, již probíhajícím, národním insolvenčním řízení (článek 45, článek 53 a násl.), stát se tak jeho účastníkem a chránit v něm svá práva. 9. Zásadně pak platí, že soud jiného státu není oprávněn přezkoumávat platnost či správnost rozhodnutí vydaného v insolvenčním řízení soudem jiného státu. 10. Podle § 1 zákona č. 7/2005 Z.z., o konkurze a reštrukturalizácii (dále jen ZoKR), tento zákon upravuje riešenie úpadku dlžníka speňažením majetku dlžníka a kolektívnym uspokojením jeho veriteľov alebo postupným uspokojením veriteľov dlžníka spôsobom dohodnutým v reštrukturalizačnom pláne; zákon upravuje aj riešenie hroziaceho úpadku dlžníka a oddlženie fyzickej osoby. Podle § 166e odst. 1 ZoKR o oddlžení rozhodne súd v uznesení o vyhlásení konkurzu alebo v uznesení o určení splátkového kalendára tak, že dlžníka zbavuje všetkých dlhov, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a) v rozsahu, v akom nebudú uspokojené v konkurze alebo splátkovým kalendárom. V uznesení súd uvedie znenia zákonných ustanovení, ktoré upravujú, o ktoré dlhy ide. Podle § 166e odst. 2 ZoKR oddlžením sa pohľadávky, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a), bez ohľadu na to, či boli alebo neboli prihlásené, stávajú voči dlžníkovi nevymáhateľné v rozsahu, v ktorom ho súd zbavil dlhov. Podle § 166e odst. 3 ZoKR pohľadávka, ktorá sa v dôsledku oddlženia stala voči dlžníkovi nevymáhateľná, je aj naďalej vymáhateľná voči ručiteľovi alebo inej osobe, ktorá pohľadávku voči dlžníkovi zabezpečuje. Podle § 166e odst. 4 ZoKR na nevymáhateľnosť pohľadávky voči dlžníkovi súd prihliadne aj bez námietky dlžníka. Orgán verejnej moci je povinný hľadieť na dlžníka vo vzťahu k pohľadávke, ktorá sa stala nevymáhateľná (§ 166b), ako by na neho hľadel, keby rozhodol o trvalom upustení od vymáhania pohľadávky. Podle § 166f odst. 1 ZoKR veriteľ, ktorý bol dotknutý oddlžením, má právo domáhať sa zrušenia oddlženia návrhom na zrušenie oddlženia podaným voči dlžníkovi alebo jeho dedičom do šiestich rokov od vyhlásenia konkurzu alebo určenia splátkového kalendára na súde, ktorý rozhodol o oddlžení, ak preukáže, že dlžník nemal pri oddlžení poctivý zámer. Ak je takýchto návrhov viac, súd ich spojí na spoločné konanie. Vo veci samej rozhoduje súd rozsudkom. Podle § 166f odst. 2 ZoKR právoplatné rozhodnutie o zrušení oddlženia je účinné voči všetkým. Iné rozhodnutie o návrhu na zrušenie oddlženia nie je prekážkou, aby sa rozhodovalo o novom návrhu na zrušenie oddlženia, ak je podaný iným veriteľom alebo sú tu nové dôkazy, ktoré poctivý zámer dlžníka vylučujú. Podle § 166f odst. 3 ZoKR ak navrhovateľ na tom trvá, súd v prípade smrti dlžníka pokračuje v konaní s dedičmi, inak konanie zastaví. Podle § 166f odst. 4 ZoKR zrušením oddlženia sa oddlženie stáva voči všetkým veriteľom neúčinné. Pohľadávkam sa v plnom rozsahu, v ktorom ešte neboli uspokojené, obnovuje pôvodná vymáhateľnosť aj splatnosť. Takéto pohľadávky sa nepremlčia skôr ako uplynie desať rokov od zrušenia oddlženia. Podle § 166f odst. 5 ZoKR právoplatné rozhodnutie o zrušení oddlženia je rozhodnutím o vylúčení podľa § 13a Obchodného zákonníka. Podle § 166f odst. 6 ZoKR súd, ktorý rozhodol o oddlžení na podnet prokurátora, zruší takéto oddlženie, ak zi