7 C 94/2021-47 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 8 826 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o zápůjčce [číslo] dne 3. 8. 2015, na základě které žalovanému poskytla finanční prostředky v hotovosti ve výši 34 000 Kč při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit částku ve výši 28 426Kč (tj. součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 476 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,50 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 6 987 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 963Kč). Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 1 041 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 26. 9. 2016. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 2. 2. 2018. Žalovaný uhradil 53 600 Kč. Žalobkyně požaduje dlužnou částku ve výši 8 826Kč (sestávající z dlužné jistiny ve výši 6 289,70 Kč, dlužné částky poplatku 2 536,30 Kč), kapitalizovaný úrok 4 337,36 Kč (úrok ve výši 20,50 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 6 289,70Kč od 27. 9. 2016 do data postoupení 20. 1. 2020), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 054,40 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně počítaný z dlužné jistiny od 10. 2. 2018, tj. od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty po úhradě poslední splátky do data postoupení 20. 1. 2020), zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50% ročně z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok ve výši 20,50% ročně z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení. Na základě posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Pohledávka včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalobkyně žalovanému zaslala výzvu k plnění dle ust. § 142a o. s. ř. na poslední známou adresu žalovaného. 2. Ve věci byl vydán zdejším soudem elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. 3. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila z jednání, souhlasila s rozhodnutím v jejich nepřítomnosti a žalovaný se nedostavil, neúčast neomluvil. 4. Ze smlouvy o zápůjčce z 3. 8. 2015 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli uvedeného dne smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 34 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku včetně úroku 4 476 Kč, poplatku za administrativní činnost 6 987Kč, za hotovostní režim splácení 16 963 Kč. Celkovou částku ve výši 62 426 Kč se zavázal hradit v 60 týdenních splátkách po 1 041 Kč v hotovosti, poslední splátka byla ve výši 1 007 Kč, výše výpůjční úrokové sazby činila 20,50% p. a. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky 14 000 Kč v hotovosti. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 bylo zjištěno, že [právnická osoba] uzavřela s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, žalovanému postoupení pohledávky bylo oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván zástupcem žalobkyně k zaplacení žalované částky výzvou ze dne 23. 4. 2020 a dle podacího lístku byla zásilka předána k poštovní přepravě dne 24. 4. 2020. 5. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla v souladu s ustanovením § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřena smlouvy o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny též v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Z provedeného dokazování nevyplynulo, zda a jakým způsobem původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného. K důkazu nebyla předložena karta zákazníka, v níž měly být zaznamenány informace zjištěné od zákazníka a předložené doklady. Žalobkyní zákaznická karta a doklady nebyly přeloženy a nemohly být soudem ověřeny a provedeny k důkazům. Dle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud původní věřitel nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet, je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. o nutnosti prokázat tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalovaného na základě informací od žalovaného, předložením dokladů, dle kterých byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, o jiném právním posouzení žalovaného nároku. Žalovanému byla poskytnuta částka 34 000 Kč, zaplatil celkem částku 53 600 Kč. S ohledem na uvedené, soud neshledal důvodný požadavek žalobkyně na zaplacení částky s příslušenstvím a žalobu zamítl. 6. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.. V řízení byl úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.