21 C 307/2020-34 — Okresní soud v Litoměřicích

Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným pojistnou smlouvu [číslo] podle níž žalovaný žalobkyni nezaplatil pojistné za dobu od 23. 4. 2019 do 2. 8. 2019. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů. Provedeným dokazováním soud zjistil, že dne 23. 4. 2019 uzavřela žalobkyně, jako pojistitel, a žalovaný, jako pojistník, pojistnou smlouvu [číslo] jejímž předmětem bylo povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla [značka automobilu] (RZ [registrační značka]), s počátkem pojištění ode dne 23. 4. 2019, na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal žalobkyni platit čtvrtletní pojistné ve výši 2 546 Kč, s účinností od počátku pojištění, kdy bylo splatné pojistné za první pojistné období. Žalobkyně v řízení tvrdila, že pojistná smlouva trvala po celou rozhodnou dobu a že jí žalovaný - na jejím základě – doposud dluží na pojistném za dobu od 23. 4. 2019 do 2. 8. 2019 částku ve výši 2 823 Kč. Dále soud z bilance předpisu a plateb zjistil, že částka 680 Kč (se skládá z několika částek, tj. 80 Kč, 2x 300 Kč) odpovídá nákladům za vymáhání, přičemž tyto žalobkyně vůbec netvrdila. Po právní stránce soud smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil jako pojistnou smlouvu podle ustanovení § 2758 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen NOZ) a zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. Žalobou uplatněný nárok je nárokem na zaplacení pojistného podle § 2782 odst. 1 NOZ a žádaný úrok z prodlení odpovídá § 1970 NOZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení; jež žalobkyni náleží ode dne následujícího po splatnosti běžného pojistného. V části, ve které soud neshledal žalobu důvodnou (680 Kč s příslušenstvím) z dokazování vyplynulo, že se nejedná o pojistné, ale o poplatky za vymáhání, které žalobkyně nepožadovala jako samostatné nároky, nebo příslušenství. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že obecně lze přiznat náklady na upomínku coby příslušenství pohledávky v případě, že odpovídají faktickým nákladům (poštovnému) a nejsou nepřiměřené ve formě sankce jako zde (částky nad 80 Kč – nepodložené, proč jedna upomínka je za 80 Kč, když ostatní jsou 300 Kč). Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do dlužného pojistného a do zbytku žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 910,97 Kč, přičemž tato částka představuje 61,18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 80,59 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 19,41 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 503 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.