23 C 153/2024-30 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Předmětem řízení v této věci je zaplacení částky ve výši , částka, s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce. Žalobkyně v žalobě uvedla, že částka , částka, představuje nevrácenou zápůjčku poskytnutou žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce č. , tel. číslo, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, (dále jen „smlouva“). Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku , částka, , a to částku , částka, převodem na účet uvedený ve smlouvě a zbývající částka , částka, byla na žádost žalovaného použita na refinancování předchozí zápůjčky č. , tel. číslo, , a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkem , částka, , což je součet zápůjčky a poplatku za její poskytnutí ve výši , částka, . Poslední splátka byla splatná dne , datum, . Žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně uvedla, že prověřila úvěruschopnost žalovaného: žalovaný uvedl v zákaznické kartě, že pracuje jako elektromontér, uvedl další čistý příjem partnerky, předložil pracovní smlouvu, výplatní pásky, řidičský průkaz atd. Již byl klientem žalobkyně a závazek z dříve uzavřené smlouvy řádně splácel. Žalobkyně požaduje po žalovaném pouze zaplacení částky , částka, představující poskytnutou zápůjčku a zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky do zaplacení. Žalovaný ani přes předžalobní výzvu neuhradil žalobkyni ničeho.2. K jednání se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, zástupce žalobkyně svou neúčast a neúčast žalobkyně omluvil podáním ze , datum, a požádal soud, aby rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně i jejího zástupce. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu.3. Ze smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný (jako zákazník) a žalobkyně se dohodli na tom, že žalobkyně poskytne zákazníkovi úvěr , částka, , který včetně poplatku, zákazník splatí v 24 splátkách ve výši splátky , částka, , poslední pak ve výši , částka, . Dále bylo sjednáno, že celková částka splatná žalovaným podle této smlouvy činí , částka, ; účastníci se dohodli, že částka , částka, bude použita na splacení dlužné částky ze smlouvy o zápůjčce č. , tel. číslo, a zbývající částka , částka, bude žalovanému zaslána na účet č. , č. účtu, .4. Ze zákaznické karty ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně eviduje o žalovaném následující: žalovaný je svobodný, má vyživovací povinnost vůči jedné osobě, pobírá příjem z pracovního poměru ve výši , částka, měsíčně, jeho odhadované měsíční výdaje činí , částka, celkem (tj. externí splátky ve výši , částka, a interní splátky ve výši , částka, ), bydlí v nájmu.5. Z tabulky umoření ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil.6. Z listiny označené „Obraty“ soud zjistil, že dne , datum, byla na účet č. , č. účtu, poukázána částka ve výši , částka, .7. Ze sdělení banky , Jméno zainteresované osoby 0/0, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a.s. ze dne , datum, soud zjistil, že částka , částka, byla v lednu 2017 připsána na účet žalovaného č. , hodnota, .8. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu do , datum, . Z poštovního podacího archu ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně téhož dne odeslala žalovanému uvedenou výzvu k úhradě dluhu.9. Soud současně vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný řádně nesplácel úvěr a neuhradil žalovanou částku (důkazní břemeno o opaku nese žalovaný, který však konkrétní úhradu dluhu ani netvrdil, ani neprokazoval).10. Po skutkové stránce má soud žalobkyní tvrzené skutečnosti za prokázané, zjištěné z listinných důkazů v řízení provedených, tj. že žalobkyně jako věřitel, s žalovaným jako dlužníkem, uzavřela smlouvu, na základě které žalovanému poskytla , částka, , které se žalovaný zavázal, včetně sjednaného navýšení, žalobkyni zaplatit ve splátkách. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně ani včas, ničeho neuhradil, a dostal se tak do prodlení s placením splátek. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.18. Soud se z moci úřední zabýval smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.19. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému ASPI), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. V neposlední řadě také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (např. sp. zn. C-679/18), jakož i odvolacího soudu (např.