14 C 207/2022-64 — Okresní soud v Náchodě

1. Návrhem podaným u Okresního soudu v Náchodě dne [datum] se manželka domáhala rozvodu manželství uzavřeného s manželem dne 25. 11. 2017 v [anonymizována dvě slova]. Uvedla, že oba účastníci jsou občany [anonymizována dvě slova] s bydlištěm v České republice, kde mají povolený pobyt. Poslední společné bydliště účastníků bylo na adrese [adresa manžela a manželky]. Aktuálně žijí manželé odděleně, rozešli se již před nástupem manžela do výkonu trestu odnětí svobody. Manželé mají dvě společné nezletilé děti [jméno] [jméno] a [jméno] [jméno]. [příjmení] a výživa pro dobu po rozvodu byla upravena rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 4. 2021, č. j. [číslo jednací]. Manželka dále obsáhle popsala problémy, které provázely prakticky celé soužití manželů, byly mimo jiné spojeny s nadměrným požíváním alkoholu a vposled vyústily i v odsouzení manžela za [anonymizována dvě slova] osoby žijící ve společném obydlí. Obnovení manželského soužití manželka zcela vylučuje. 2. Manžel s rozvodem nesouhlasil s tím, že manželku stále miluje a kvůli dětem je ochoten udělat všechno. 3. Soud se v projednávané věci nejprve zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti, která byla i nepřímo zpochybňována manželem, a to s ohledem na skutečnosti, že oba manželé jsou státními občany [anonymizována dvě slova], manželství účastníků bylo rovněž uzavřeno v Polsku, poslední společné bydliště manželů bylo v okrese [obec], kde manželka žije i nadále, manžel nemá bydliště, je ve výkonu trestu odnětí svobody v České republice. Závěr soudu o tom, že rozhodování sporu je v jeho pravomoci (jazykem legislativy EU že soud je k rozhodování sporu příslušný) má oporu v ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení rady (ES) č. 2201/2003, ze dne [datum], o uznávání rozhodnutí ve věcech manželských (Brusel II bis), neboť podepsaný soudu je soudem, kde měli manželé poslední společné obvyklé bydliště, přičemž zde jeden z nich stále bydlí, výše uvedené dokládá i místní příslušnost zdejšího soudu. Věcná příslušnost Okresního soudu v Náchodě je dána ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“). Právní vztah se potom řídí polským právem podle smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních podepsanou dne [datum] ve [anonymizováno] (vyhláška č. 42/1989 Sb.), když dle čl. 27 odst. 1 smlouvy rozvod manželství se řídí právním řádem smluvní strany, jejímiž státními občany jsou manželé v době zahájení řízení. 4. Soud v projednávané věci provedl po provedeném dokazování následující skutková zjištění: 5. Z oddacího listu vystaveného příslušným orgánem [anonymizována dvě slova] soud zjistil, že manželé (účastníci řízení) uzavřeli manželství dne 25. 11. 2017 ve městě [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [země]. 6. Z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 4. 2021, č. j. [číslo jednací], v právní moci dne [datum], má soud za prokázané, že zdejší soud rozhodoval o poměrech k nezletilým dětem účastníků i pro dobu po rozvodu. Nezletilí byli svěřeni do péče matky a otci byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu částkami ve výši 3 200 a 2 300 Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů. 7. Z účastnického výslechu manželky se soudu podává, že vylučuje obnovení společného soužití s manželem, jako příčinu rozvratu vnímá všechny ty problémy, které se v průběhu manželství objevily. V současné době již k manželovi nic necítí, rok a půl spolu nežijí, resp. už to budou skoro dva roky. Pociťuje k manželovi odcizení a vylučuje, že by se to změnilo. Společné děti jsou v současné době v její péči, daří se jim dobře, menší děti ještě neumějí psát, takže s otcem, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, jsou v kontaktu maximálně přes Skype. 8. Z účastnického výslechu manžela soud zjistil, že manželku stále miluje a kvůli dětem je ochoten udělat všechno. Jako hlavní důvod podání návrhu na rozvod vnímá to, že manželku nutil, aby své psychické problémy řešila s odborníkem, psychologem tak, aby děti byly v bezpečí. V tomto směru byl v kontaktu i s orgány sociálně právní ochrany dětí. Na tomto se dohodli poté, co manželka vzala předchozí návrh na rozvod zpět. K dotazu soudu, zda si uvědomuje, proč je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody a v čem vidí příčinu svých postihů, manžel uvedl, že jako hlavní příčinu svých odsouzení vnímá alkohol a to u něj i u manželky zhruba stejnou měrou, kdy pod vlivem alkoholu docházelo k napadání, ale častěji si myslí, že byl napaden manželkou on, než naopak. Celkově byl odsouzený třikrát, v současné době mu byl přeměněn původně podmíněně odložený trest odnětí svobody, protože řídil pod vlivem alkoholu, ale trest dostal díky trestné činnosti, která souvisela s jejich problémy v manželství. 9. Všechny provedené důkazy jsou ve vzájemném souladu a vyznačují se vysokým stupněm věrohodnosti, stranami sporu nadto nebyly nijak zpochybněny. Provedené listinné důkazy, stejně jako výpovědi účastníků umožňují soudu učinit následující závěr o skutkovém stavu věci. Lze říci, že není důvod pochybovat ani o výpovědích účastníků, pouze každý nazírá problémy v manželství ze svého úhlu pohledu. Z těchto důvodů byly pro nadbytečnost zamítnuty návrhy na doplnění dokazování podané manželem. 10. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: 11. Manželé spolu uzavřeli dne 25. 11. 2017 manželství. Z manželství se narodily dvě děti, jejich poměry i pro dobu po rozvodu byly soudem pravomocně upraveny. Manželé spolu asi dva roky nevedou společnou domácnost, nehospodaří spolu, nevychovávají společně svého děti (tyto jsou svěřeny do péče matky). Manželka kategoricky vylučuje obnovení společného soužití s ohledem na problémy, které v průběhu manželství s manželem prožila a jež vedly z její strany k naprostému odcizení. 12. Podle článku 56 § 1zákona [anonymizována dvě slova] o rodině a opatrovnictví ze dne [datum] pokud mezi manžely došlo k úplnému a trvalému rozkladu soužití, může každý z manželů požádat o to, aby soud manželství rozvedl. 13. Podle čl. 23 téhož zákona manželé mají v manželství stejná práva a povinnosti. Jsou povinni žít společně, vzájemně si pomáhat, být si věrni, jakož i společně jednat v zájmu rodiny, kterou na základě svého svazku založili. 14. Soud vzhledem k výše uvedenému skutkovému stavu dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky shora citovaného čl. 56 § 1 zákona o rodině a opatrovnictví v tom, že návrh na rozvod manželství může podat jen jeden z manželů - v případě, kdy mezi manželi došlo k úplnému a trvalému rozkladu soužití. Dle přesvědčení soudu je manželství tak hluboce rozvráceno, že společný život nemůže dále pokračovat, když manželství neplní svůj účel. Tomu odpovídá jednání manželů, kteří dle názoru soudu nežijí dlouhodobě v souladu s čl. 23 zákona o rodině a opatrovnictví. Toto se podává zvláště ze skutečnosti (nesporné), že účastníci řízení cca dva roky nežijí jako manželé, nevedou společnou domácnost, přičemž manžel je ve výkonu trestu odnětí svobody právě v důsledku dlouhodobě konfliktního soužití mezi manželi, což je i soudu známo z jeho činnosti. Příčinu rozvratu manželství soud shledal na straně obou manželů, kteří se vzájemně odcizili, nemají společné zájmy a cíle. Skutečnost, že manžel chce v manželství setrvat hlavně s ohledem na děti, nemůže dle názoru soudu bránit v jeho rozvodu. Soud totiž nevidí důvod na zachování manželství, ve kterém jeden z účastníků nechce setrvávat vůbec a druhý pouze jako ve formálním svazku s tím, že kvůli dětem vydrží všechno. Proto soud návrhu vyhověl a manželství rozvedl. 15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto výrokem II. rozsudku podle § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních, dle kterého, bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. Soud v řízení neshledal mimořádné skutečnosti, které odůvodňovaly závěr pro přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků. Za této situace proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 16. Česká republika nesla náklady tlumočného spojené s právem účastníků jednat se soudem v jazyce, kterému rozumějí; proto nebylo právo na jejich náhradu státu přiznáno (výrok III.).