14 C 136/2023-87 — Okresní soud v Náchodě

1. Platební rozkaz byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného (§ 173/2 o. s. ř.).2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, domáhal po žalovaném zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím, jak je specifikováno ve výroku II. tohoto rozsudku. Aktivní legitimace žalobce vyplývá ze Smlouvy o postoupení souboru pohledávek uzavřené mezi žalobcem a společností , Anonymizováno, , IČ , IČO, , se sídlem , adresa, , ze dne , datum, a Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřenou mezí společností , právnická osoba, . a , Anonymizováno, IČ , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jako "banka"). Banka uzavřela s žalovaným Smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne , datum, (dále jen „Smlouva“), jejíž součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky , Anonymizováno, , , Anonymizováno, Na základě této Smlouvy poskytla Banka žalovanému finanční prostředky ve výši , částka, . Za poskytnuté prostředky se žalovaný dle Smlouvy zavázal platit úrok ve výši 11,90 % p.a. a dále poplatky dle platného Ceníku. Dle předmětné Smlouvy je banka oprávněna připisovat k jistině úvěru řádné úroky, rovněž úroky z prodlení a další vzniklé poplatky. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek dohodnutých ve smlouvě. Žalovaný nedodržel svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostal se s hrazením splátek do prodlení. Dle Smlouvy o úvěru má Banka právo, v případě že dojde k prodlení úvěrovaného se splácením poskytnutého úvěru zastavit další čerpání úvěru a prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, a dále účtovat žalovanému poplatky spojené s vymáháním dlužné pohledávky dle aktuálně platného Ceníku. Jelikož žalovaný nereagoval na výzvy Banky k zaplacení již splatných splátek úvěru a jelikož interní - mimosoudní vymáhání dlužních splátek bylo neúspěšné, využila Banka svého práva a prohlásila dne , datum, celý úvěr za okamžitě splatný, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než 2 splátkami. Žalovaný se tak počínaje dnem následujícím dostal do prodlení se zaplacením celého dluhu. V souladu s platným právním řádem pak byla dlužná částka nadále úročena vedle řádného úroku i sazbou úroku z prodlení v zákonné výši. Žalobce sděluje, že jeho právní předchůdce, při schvalování úvěru vycházel z údajů poskytnutých bance klientem. Tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Po provedeném individuálním hodnocení klienta, jak je uvedeno výše, banka žádosti klienta vyhověla. Žalovaný proto s ohledem na výše uvedené dluží žalobci částku , částka, na jistině dluhu, poplatky v celkové výši , částka, , částku , částka, na dlužném smluvním úroku ve výši 11,90 % p.a. počítaného z jistiny úvěru do , datum, , částku ve výši , částka, na zákonném úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek do , datum, a dále smluvní úrok 11,90 % p.a. z částky , částka, od , datum, do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení 15,00 % p.a. z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalobce žalovaného k úhradě jeho dluhu opakovaně vyzýval, avšak bezúspěšně.3. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním občanem , Anonymizováno, (v době uzavření smlouvy) na území České republiky, t. č. neznámého bydliště, zkoumal soud nejprve, zda je rozhodování v této věci v jeho pravomoci. Závěr soudu o tom, že rozhodování sporu je v jeho pravomoci, resp. že je k rozhodování sporu mezinárodně příslušný má oporu v ustanovení čl. 7/1 a), b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne , datum, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť podepsaný soud je soudem místa plnění. Věcná příslušnost Okresního soudu v , adresa, je dána ustanovením § 9/1 o. s. ř., jeho místní příslušnost se podává z citovaného čl. 5 Nařízení. Při odstraňování pochybností ohledně mezinárodní příslušnosti soud na prvém místě zkoumal, zda může při řešení dané otázky aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne , datum, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“ nebo „nařízení Brusel Ibis“). Tyto i další otázky řešil mj. s ohledem na vytvářející se judikaturu (srov. např. usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). K aplikaci nařízení je nezbytné, aby byl projednávaný spor sporem s mezinárodním prvkem, neboť nařízení Brusel Ibis bylo výslovně přijato jako opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem ve smyslu ust. čl. 65 písm. a) třetí odrážka Smlouvy o založení evropského společenství. Mezinárodní prvek je v daném sporu dán tím, že žalovaný je občanem , Anonymizováno, žalobce má sídlo v České republice, smlouva byla uzavřena v České republice mezi účastníky, kteří měli v době uzavření smlouvy sídlo/bydliště na území České republiky, kde se nacházelo i místi plnění (viz. dále) a žaloba byla podána před soudem České republiky. Tím byla založena situace, která může vznést otázku mezinárodní soudní příslušnosti, jako podmínka přítomnosti mezinárodního prvku v daném řízení. Splněna je konečně i podmínka věcné působnosti nařízení, neboť jde o spor z úvěrové smlouvy, která je typickým civilním popř. obchodním kontraktem. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že na jeho mezinárodní příslušnost je třeba aplikovat režim Nařízení Brusel Ibis. Poté přezkoumal svoji příslušnost ve smyslu čl. 27 nařízení, podle kterého soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něj zahájeno řízení ve věci, v níž má na základě článku 24 výlučnou příslušnost soud jiného členského státu. Soud přitom neshledal, že by k projednání tohoto sporu byla dána výlučná příslušnost soudů jiného členského státu, neboť se nejedná o žádný z případů vyjmenovaných v čl. 24 nařízení. Soud proto pokračoval v přezkumu své příslušnosti ve smyslu ust. 28 odst. 1 nařízení, kdy z tohoto článku ve spojení s jeho ustáleným výkladem se podává, že ve smyslu čl. 26 nařízení může žalovaný založit příslušnost procesního soudu i za situace, kdy se ve věci vyjádří, aniž by namítal nepříslušnost procesního soudu a aniž by se tak muselo stát při soudním jednání. Žalovaný se v daném případě ve věci nevyjádřil, proto tímto postupem nebyla příslušnost založena. Mezinárodní příslušnost soudu je zde však založena proto, že ze smlouvy se podává, že místo poskytnutí služeb bylo v , adresa, , tedy v obvodu podepsaného soudu. Podle již ustálených názorů právní praxe i nauky mezinárodního práva soukromého je čl. 7/1 Nařízení třeba číst tak, že upravuje mezinárodní příslušnost soudů státu, na jehož území došlo k poskytnutí služeb, a místní příslušnost soudu, v jehož obvodu závazek byl nebo měl být splněn, resp. byly služby poskytnuty (srov. např. Simon, P., Šuk, P.: Upravuje nařízení Brusel I soudní příslušnost nebo pravomoc? Procesní důsledky odpovědi na tuto otázku, Právní fórum 2/2008). V uvedeném článku je též možné nalézt podrobnější argumentaci, se kterou se podepsaný soud ztotožňuje, v tom směru, že v případě, kdy do úvahy připadá místní příslušnost více soudů v rámci téhož státu – např. soudu místa bydliště a soudu místa plnění, je na žalobci, aby určil, u kterého soudu (zda u soudu místa bydliště či soudu místa plnění) chce žalovat. V případě, že projeví vůli žalovat u soudu místa bydliště, ale podá žalobu u soudu, v jehož obvodu žalovaný objektivně nebydlí, postupuje tento soud buď tak, že dle § 105/1 o. s. ř. postoupí věc jinému vnitrostátnímu soudu (je-li zachována mezinárodní příslušnost soudů České republiky), který je soudem místa bydliště žalovaného, nebo tak, že vysloví svou nepříslušnost a řízení zastaví, pokud žalovaný místo bydliště na území České republiky nemá; typicky tedy nemůže tento soud bez dalšího suplovat vůli žalobce v tom směru, aby postupoval věc jinému mezinárodně příslušnému soudu na území České republiky, pokud by se mezinárodní příslušnost onoho soudu měla odvíjet např. od skutečnosti, že se jedná o soud místa plnění. Na druhé straně je soud toho názoru, že (i s ohledem na procesní ekonomii a zachování účinků zahájeného řízení) může sám ve věci rozhodnout tehdy, kdy je zároveň soudem místa plnění, a není proto nutné věc postupovat jinému soudu. Žaloba totiž byla podána u soudu příslušného, byť příslušného z jiných důvodů než žalobce uvádí; těmito důvody se však soud necítí vázán. Proto připadá