8 C 17/2024-26 — Okresní soud v Náchodě

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u soudu dne , datum, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku , částka, s příslušenstvím. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že dne , datum, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši , částka, , která se skládala ze zapůjčené částky , částka, a souhrnného poplatku ve výši , částka, , a které za zavázal vrátit prostřednictvím splátek ve výši , částka, . Žalobce tvrdil, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, když na svůj dluh uhradil , částka, , které byly započteny na náklady na vymáhání, smluvní pokuty, poplatky se splácením, atd. Jelikož žalobce přes opakované výzvy na svůj dluh již ničeho dalšího neuhradil, dosud mu zbývá povinnost zaplatit žalobci , částka, .2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporoval.3. Soud vyzval oba účastníky, aby sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto souhlasila a žalovaný ve stanovené lhůtě proti rozhodnutí bez jednání ničeho nenamítal, rozhodl soud podle § 115a o. s. ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených účastnicemi.4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci.Dne , datum, účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobce zavázal žalovanému poskytnutou úvěr ve výši , částka, , který se žalovaný zavázal vrátit společně se souhrnným poplatkem ve výši , částka, prostřednictvím 60 týdenních splátek ve výši , částka, . Část poskytnutého úvěru ve výši , částka, byla žalovanému vyplacena při podpisu smlouvy a část ve výši , částka, si žalobce započetl na náklady vynaložené na vyřizování úvěru (prokazuje smlouva o úvěru ze dne , datum, ). Žalovaný nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení, když na svůj dluh uhradil pouze , částka, (prokazuje přehled splátek k informaci ke smlouvě na č.l. 11-12). Žalobce zaslal žalovanému předžalobní upomínku ze dne , datum, , kde vyzval žalovaného k úhradě dlužného úvěru ve výši , částka, , žalovaný však ani poté své závazky neuhradil (prokazuje upomínka z , datum, a podací arch). V rámci šetření ohledně úvěruschopnosti žalovaného žalobce provedl šetření, během kterého zjistil, že žalovaný pobírá starobní důchod ve výši , částka, , na bydlení vynakládá , částka, , jiný úvěr ani exekuci nemá (prokazuje karta zákazníka z , datum, ).5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto:6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.8. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen jako „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný pouze částečně. , právnická osoba, své rozhodnutí soud považoval za významné zodpovězení otázky, zda se v případě smlouvy o úvěru, která byla mezi účastníky uzavřena, jedná o platný smluvní závazek.14. V daném případě nelze smlouvu o úvěru považovat za platnou vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že před uzavřením smlouvy provedl řádné posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, když žalobce vycházel pouze z údajů, které mu poskytl žalovaný, aniž si tyto údaje jakkoliv ověřil. Je tedy zřejmé, že žalobce nemohl nemít v době uzavírání úvěru důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný je schopen spotřebitelský úvěr splácet.15. Pokud právní předchůdce žalobce přes shora uvedená zjištění poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr, byla smlouva od počátku neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. Neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní vzhledem k tomu, že dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně porušuje veřejný pořádek, neboť v případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, jelikož předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného.16. Dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému v hotovosti částku , částka, (částku , částka, do výše úvěru , částka, si žalobce ponechal na náklady za sjednání úvěru), na kterou žalovaný i na veškeré související poplatky dle právně významných tvrzení žalobce vrátil , částka, . Jelikož žalovaný ve sjednané lhůtě ani později žalobci poskytnuté peněžní prostředky v plné výši nevrátil, na úkor žalobce se bezdůvodně obohatil (§ 2991 o. z.). Soud proto uložil žalovanému povinnost zbývající část dlužné jistiny ve výši , částka, představující bezdůvodné obohacení žalobci vrátit (výrok II. rozsudku).17. S ohledem na shora uvedené závěry o neplatnosti smlouvy o úvěru soudu nezbylo, než uplatněný nárok žalobce ve zbývajícím rozsahu zamítnout, neboť k ujednáním, ve kterých se žalovaný zavázal uhradit smluvní úrok a smluvní poplatky, nebylo pro neplatnost smlouvy možné přihlédnout. V případě uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení soud vyšel z ustálené soudní praxe kladoucí důraz na zvýšenou ochranu spotřebitele, dle které je spotřebitel povinen vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož se spotřebitel po tuto dobu nemůže dostat do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemohl poskytovateli úvěru vzniknout ani nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. Soud proto nárok žalobce ve zbývajícím rozsahu jako nedůvodný zamítl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl v převážné části předmětu řízení úspěšný, žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku