12 C 39/2022-15 — Okresní soud v Nymburce

Předmětem řízení bylo zaplacení peněžitého plnění v částce 3.048 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku, a to jako dlužného jízdného po 24 Kč za každou z jízd žalované ve dnech [datum] a [datum] tramvají linka 20 a autobusem linka 207 a přirážky po 1 500 Kč za porušení přepravních podmínek při každé z těchto jízd, tedy za jízdu bez platného jízdního dokladu linkou městské hromadné dopravy provozované žalobkyní. Listinnými důkazy předložených žalobkyně bylo prokázáno, že žalovaná cestovala dne [datum] tramvají linkou 20 a dne [datum] autobusem linkou 207 a při kontrole se neprokázala jízdním dokladem. Totožnost žalované byla v obou případech ověřena revizorem dopravního podniku z občanského průkazu žalovanou a zápis o provedené přepravní kontrole byl žalovanou vlastnoručně podepsán. K neuhrazenému jízdnému byla žalované za každou z jízd vyměřena přirážka ve výši 1 500 Kč v souladu s přepravními podmínkami žalobkyně. Vyměřené přirážky ani jízdné následně nebyly uhrazeny. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána žalobkyní naposledy dopisem ze dne [datum]. Soud dospěl na základě shora uvedených skutkových zjištění k závěru, že žaloba je důvodná, neboť účastníci uzavřeli úplatnou smlouvu o přepravě osob podle § 2550 a násl. občanského zákoníku. Podrobnější úpravu stanoví podle § 2579 občanského zákoníku přepravní řády a tarify. Podle § 7 odst. 6 zákona č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční dopravu, v platném znění se cestující, který je přepravován bez platné jízdenky, považuje za cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem. Povinnost cestujícího předložit na výzvu cestovní doklad vyplývá z ust. § 18a odst. 2, písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, z ust. § 37 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách, vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční dopravu, Přepravního řádu, Smluvních přepravních podmínek a Tarifu pražské integrované dopravy. Podle citovaného ustanovení je cestující, který se z příčin na své straně neprokázal cestovním dokladem, povinen zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Žalovaná použil v uvedených případech k jízdě prostředek městské hromadné dopravy provozovaný žalobkyní, přičemž se neprokázala platným jízdním dokladem. Žalovaná tak svým jednáním porušila ustanovení shora citovaných právních předpisů, proto je povinna zaplatit žalobkyni dlužné jízdné v částce 24 Kč a přirážku k jízdnému dle smluvních přepravních podmínek a tarifu pražské integrované dopravy ve výši 1 500 Kč za každou z uvedených jízd, a to spolu s úrokem z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb., od dne prodlení, tj. ode dne následujícího po kontrole. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 048 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.