12 C 41/2024-31 — Okresní soud v Nymburce

1. Předmětem řízení byl požadavek žalobkyně na peněžité plnění označené ve výroku I. a II. tohoto rozsudku, a to jako neuhrazeného debetního zůstatku na účtu, který vedl pro žalovanou právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, . (dále jen „Banka“) na základě smlouvy o bankovních produktech a službách. Žalobkyně tvrdila, že pohledávka byla splatná ke dni , datum, a činila částku , částka, na jistině, , částka, na smluvních poplatcích a částku , částka, na kapitalizovaném úroku z prodlení. Úroky z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ode dne následujícího po splatnosti. Dále požadovala smluvní úroky z úvěru ve výši 21,99% z částky , částka, od , datum, do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách a dispozic ke smlouvě soud zjistil, že Banka se dne , datum, dohodla se žalovaným o vedení běžného účtu č. , č. účtu, . Banka a žalovaný se dále dne , datum, dohodli, že žalovaný může čerpat finanční prostředky až do výše , částka, z nekrytého účtu a to za úrok ve výši 21,99% ročně. Žalovaný se zavázal zajistit na účet minimální kreditní příjem ve výši , částka, měsíčně.4. Ze žádosti o povolení debetního zůstatku ze dne , datum, a posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že Banka před poskytnutím úvěru o poměrech žalovaného zjistila z jeho písemného prohlášení, že jeho příjem ze zaměstnání činí , částka, , což ověřila s běžného účtu. Dále zjistila, že žalovaný je ženatý, má 1 vyživovací povinnost, bydlí v pronajatém bytě, nemá žádné výdaje ani srážky ze mzdy, příjem jeho domácnosti je , částka, z 1 zdroje příjmů. Banka disponovala údajem, že žalovaný má z titulu úvěru dluží částku , částka, a splátka činí měsíčně , částka, ,5. Z výpisu z běžného účtu soud zjistil, že v květnu 2019 žalovanému byla vyplacena mzda ve výši , částka, a ke dni , datum, činil zůstatek na jeho účtu , částka, .6. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný z nekrytého účtu vyčerpal peněžní prostředky v částce , částka, , aniž by Banka evidovala jakékoliv úhrady ze strany žalovaného.7. Z dopisu ze dne , datum, a , datum, soud zjistil, že Banka sepsala oznámení o ukončení poskytování kontokorentního úvěru8. Z oznámení o zesplatnění a podacího archu soud zjistil, že Banka odeslala dne , datum, výzvu žalovanému k zaplacení dlužné pohledávky do , datum, vyrovnání.9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek a potvrzení o úplatě soud zjistil, že banka dne , datum, se dohodla se žalobkyní o postoupení pohledávek za žalovaný vyplývajících ze smlouvy o povolení debetního zůstatku ze dne , datum, .10. Z oznámení o postoupení pohledávek soud zjistil, že banka oznámila žalovanému postoupení pohledávek dopisem ze dne , datum, .11. Nebylo tvrzeno, že by žalovaný pohledávku uhradil.12. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).19. Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.20. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a Bankou byla uzavřena smlouva o úvěru, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda věřitel řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.21. Při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý