5 C 106/2024-18 — Okresní soud v Nymburce

Shora uvedený manžel se návrhem ze dne , datum, domáhal rozvodu svého manželství uzavřeného dne , datum, před Úřadem městyse , adresa, . Žalobu odůvodnil zejména tím, že v současné době spolu účastníci nežijí. Manželka se již dne , datum, odstěhovala i se svým synem z předchozího manželství do , jméno FO, . Od té doby neměli žádný osobní kontakt. Každý má svůj vlastní osobní život, na čemž nehodlají nic změnit.Manželka s rozvodem souhlasila.V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť manželka je státním příslušníkem Ukrajiny. Soud se proto nejdříve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má ve věci postupovat.Podle § 47 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva nebo přímo použitelný předpis Evropské unie. Dvoustranné smlouvy o právní pomoci uzavřené přede dnem přistoupení České republiky k Evropské unii se pak uplatní přednostně i před nařízením Brusel II ter.V daném případě je mezi Českou republikou a Ukrajinou uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva o právní pomoci v občanských věcech publikovaná ve Sbírce m. s. pod číslem 123/2002 (dále jen mezinárodní smlouva).Podle čl. 30 odst. 2 mezinárodní smlouvy jestliže v době zahájení řízení je jeden z manželů občanem jedné smluvní strany a druhý občanem druhé smluvní strany, řídí se rozvod manželství právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají manželé společné bydliště. Jestliže má jeden z manželů bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany, použije se právní řád té smluvní strany, jejíž justiční orgán obdržel návrh na zahájení řízení. Podle odst. 4 při projednávání návrhu na rozvod manželství v případě uvedeném v odstavci 2 tohoto článku je pravomoc dána justičnímu orgánu té smluvní strany, na jejímž území mají bydliště oba manželé. Pokud jeden z manželů má bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany, při řízení o rozvod manželství je dána pravomoc justičním orgánům obou smluvních stran. Přitom justiční orgány obou smluvních stran, které budou projednávat návrh na rozvod manželství, použijí hmotné právo svého státu.V posuzovaném případě však není splněna ani jedna z variant bilaterální smlouvy předvídaných v čl. 30, neboť manželka má v současné době bydliště v Německu. Jelikož tedy bilaterální smlouva mezinárodní pravomoc pro danou situaci neupravuje, použije se nařízení Brusel II ter, v první řadě čl. 3 nařízení, dle kterého jsou mimo jiné příslušné soudy toho členského státu, na jehož území měli manželé poslední obvyklý pobyt, pokud zde jeden z nich ještě bydlí. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána.Pokud jde o hmotné právo pak je třeba vycházet z ustanovení § 49 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle kterého osobní poměry manželů se řídí právním řádem státu, jehož jsou oba občany. Jsou-li občany různých států, řídí se tyto poměry právním řádem státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt, jinak českým právním řádem, ve spojení s § 50 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého rozvod manželství se řídí právním řádem státu, kterým se řídí osobní poměry manželů v době zahájení řízení. Rozhodným právem je tak právní řád České republiky.Z oddacího listu má soud prokázáno, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne , datum, před Úřadem městyse , adresa, . U obou účastníků se jedná o manželství druhé. Manžel je národnosti české a státním příslušníkem ČR, manželka je národnosti ukrajinské a státním příslušníkem Ukrajiny.Z výpovědi manžela jako účastníka řízení má soud prokázáno, že z jeho strany bylo manželství uzavíráno z citové náklonnosti. Naopak ze strany manželky, jak se dozvěděl z SMS zpráv, se jednalo o zištné důvody, když manželka chtěla získat bezplatné bydlení a možnost pobytu v Čechách. Manželství pak bylo vedeno v tom duchu, že on je příčinou všeho špatného, naopak pravdu má syn manželky, kterého si přivezla s sebou. On pak měl rozhodující slovo. Tu příčinu rozvratu spatřuje tedy v tom, že se neshodli na výchově syna manželky. Vadilo mu (manželovi), jak syn tráví volný čas, nechodí ven, nemá o nic zájem. V podstatě to vedlo k tomu, že vyzval manželku a jejího syna, aby se tedy odstěhovali. Je pravdou, že to nemyslel vážně, ale oni to vzali vážně. Pak odešli tedy do toho Německa, kde manželka navázala známost s jiným mužem. Tu známost ukončila a on za nimi přijel do Německa, kde s nimi byl asi půl roku. Definitivně soužití ukončili k , datum, , kdy se vrátil zpět do Čech. Od té doby se nepokusili o obnovení manželského soužití, i když by o to měl zájem. Manželka však na rozvodu trvá, a proto se k němu připojuje.Z výpovědi manželky jako účastnice řízení má soud prokázáno, že do jisté míry souhlasí s tím, co uvedl manžel ohledně jejich společného soužití. Nesouhlasí s tím, že si manžela brala ze zištných důvodů. Měla ho ráda. Je třeba vzít v úvahu, že přivezla z Ukrajiny 13 letého chlapce, který byl za rok schopen se perfektně naučit česky. Přesto ze strany manžela neustále zaznívala kritika na jeho chování, když všichni teenageři hrají na mobilech a jsou na počítačích. Co měl dělat, kam měl jezdit. Kamarády zatím nestihl mít. Naopak měli pocit, že musí dělat všechno podle manžela. Manžel chtěl se synem jezdit na kole. Syn však nebyl zvyklý jezdit takové trasy třeba až 100 km. To, že se odstěhovali, bylo na popud toho, že ze strany manžela to bylo dáno jako ultimátum, že pokud se neodstěhují do , datum, , tak uvidí, co se stane. Z toho důvodu se odstěhovali. Manžel jí říkal, ať se vrátí na Ukrajinu. Tam je ale válka. Do Německa odešla část její rodiny, proto šla za nimi. V Německu pracuje v obchodním domě jako prodavačka. Souhlasí i s tím, že s nimi manžel v Německu žil asi 4 měsíce. V podstatě se tam choval stejně jako tady v Čechách. Lidi se prostě nemění. Z toho důvodu se dohodli, že soužití ukončí. Nemá zájem na obnovení manželského soužití. K manželovi už nemá ani citový vztah.Podle § 755 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, dále jen o.z., manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Podle odst. 2 citovaného ustanovení přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné svéprávnosti, který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na trvání manželství soud zjistí i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let.Soud přitom bere v úvahu příčiny rozvratu manželství (§ 756 o.z.).Podle § 758 o.z. manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce.Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že manželství účastníků je pouze formálním svazkem a neplní svůj společenský účel a nelze ani očekávat obnovení manželského soužití. Účastníci spolu více než půl roku nežijí. Přitom manželská krize účastníků trvá již delší dobu, což je potvrzováno výpověďmi obou účastníků. Manželka se totiž do Německa odstěhovala v říjnu 2022. Navíc manželka opakovaně zdůrazňovala svůj odpor k urovnání vzájemných vztahů a možnosti obnovení manželského soužití. Je tedy evidentní, že za této situace jsou představy manžela o možné obnově manželského soužití zcela nereálné. V projednávané věci proto soud uzavřel, že krize manželství účastníků je trvalého charakteru a již není možno ani do budoucna očekávat takovou změnu, která by měla za následek obnovení všech funkcí manželství. Příčinu rozvratu manželství soud spatřuje v rozdílných názorech na společné soužití.Jelikož byly splněny všechny podmínky ustanovení § 755 o. z., soud proto žalobě vyhověl a manželství rozvedl.O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 23 z.ř.s., kdy žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, když soud neshledal zvláštní okolnosti pro přiznání těchto nákladů podle druhé věty citovaného ustanovení.