13 C 321/2022-15 — Okresní soud v Novém Jičíně

Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení dlužných televizních poplatků ve výši 63 Kč a úroků z prodlení z této částky. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku, což také žalovaný učinil. Žalovaný však řádně televizní poplatky neplatil a dluží tak žalobci uvedenou částku, kterou nezaplatil ani přes písemnou výzvu žalobce. Dále požadoval zaplatit 63 Kč jako náklady na upomínání externí společností. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Soud rozhodoval bez jednání dle § 115a o.s.ř. a dospěl k závěru, že žalovaný se od května 2009 přihlásil prostřednictvím České pošty k placení televizních poplatků. Tyto televizní poplatky však v období září 2020 až únor 2021 řádně neplatil a dluží z toho důvodu žalobci částku 810 Kč. Tuto částku nezaplatil, přestože byl o to písemně žalobcem upomínán. Po právní stránce soud věc hodnotil v souladu se zákonem č. 252/19954 Sb. a zákonem č. 348/2005 Sb., které upravují povinnost držitele televizního přijímače platit televizní poplatky. Protože žalovaný není osobou, jež zákon taxativně uvádí mezi osobami od placení poplatků osvobozenými, má žalovaný povinnost platit stanovený televizní poplatek od té doby, kdy se k placení prostřednictvím České pošty přihlásil, a to nejpozději do 15. dne příslušného měsíce. Výše televizního poplatku byla stanovena na 135 Kč od ledna 2008. V období září 2020 až únor 2021 nezaplatil žalovaný 6 krát 135 Kč. Dluží tak žalobci na poplatcích 810 Kč. Jestliže žalovaný v uvedeném období nebyl držitelem televizního přijímače, měl k odhlášení z evidence poplatníka připojit písemné čestné prohlášení o tom, že nastaly okolnosti odůvodňující odhlášení což, neučinil, a proto jeho povinnost poplatky platit trvala i v tomto období. Soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému částku 810 Kč spolu s úrokem z prodlení, jehož výše je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., které v době počátku prodlení určovalo výši úroku z prodlení. Pokud se týče částky 63 Kč označené jako náklady spojené s uplatněním pohledávky, tak předně tento nárok byl v žalobním formuláři zapsán v místě, kde se uplatňují náklady vůči podnikajícím osobám ve formě paušálu ve výši 1 200 Kč dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., což není případ žalobkyně a pak jak již dříve konstatoval Ústavní soud, věřitel by neměl přenášet své povinnosti na třetí (externí) osoby a tím navyšovat existující pohledávku. Soud proto žalobu v této části zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 126 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 810 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 600 Kč ve výši 126 Kč.