16 C 91/2021-42 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 4 469 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 1. 10. 2020 do zaplacení. Tento svůj nárok odůvodnil tak, že žalobce provozuje čistírnu odpadních vod (dále také jen„ ČOV“) na ulici [ulice] v [obec] – [část obce], kdy tato čistička odpadních vod slouží potřebám 12 rodinných domů, které jsou na ni napojeny a které do ní vypouští odpadní vody a tuto čistírnu odpadních vod využívá i žalovaná, jejíž nemovitost je na ni také napojena. Žalobce dovozoval, že žalované vzniká povinnost nahradit náklady spojené s provozem ČOV. K tomu dále uvedl, že vlastníci 10 ze 12 napojených nemovitostí vstoupili do spolku a společně se podílí na úhradě nákladů spojených s provozem ČOV a na úhradě stočného. Za období od 1. 2. 2019 do 31. 5. 2020 přitom vynaložil žalobce na provoz ČOV celkovou částku 68 257 Kč a vlastník každé z napojených nemovitostí tak byl povinen zaplatit poměrnou částku 5 688 Kč. Žalovaná postupně uhradila částku 4 243 Kč a nadále jí tak zbývá k úhradě částka 1 445 Kč. Při provozu ČOV dále vznikly za období od 1. 2. 2019 do 31. 5. 2020 náklady spočívající v úhradě stočného v celkové výši 31 455 Kč, kdy tuto částku uhradil žalobce společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o odvádění odpadních vod [číslo] faktury [číslo] ze dne 29. 5. 2020. K tomu žalobce dále uvedl, že každý z vlastníků napojených nemovitostí by měl hradit skutečně vypuštěný objem odpadních vod. Pro určení tohoto objemu u žalované je však nutné, aby měl žalobce přístup k jejímu vodoměru, toto však žalovaná žalobci neumožnila, a proto žalobce provedl výpočet objemu vypuštěných odpadních vod dle přílohy číslo 12 k vyhlášce č. 428/2001 Sb., kdy při výpočtu dle této vyhlášky pak žalovaná za fakturační období od 1. 9. 2019 do 31. 5. 2020 vypustila 72 m³ odpadních vod. Stočné za 1 m³ vody pak činilo v daném období 42 Kč. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobci jako osobě odpovědné za provoz ČOV stočné v celkové výši 3 024 Kč. Žalovaná však tato plnění žalobci nezaplatila ani přes výzvu k úhradě zaslanou jí před podáním žaloby. 2. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že dle jejího názoru není relevantní právní důvod, aby žalovaná plnila žalobci s ohledem na existenci rozhodnutí Magistrátu města Ostravy a na § 59 odst. 6 vodního zákona. Dle těchto ustanovení a rozhodnutí žalobkyně provozuje a udržuje ČOV na náklady vlastníka a to je [právnická osoba] Žalovaná sice nepopírá, že užívá ČOV, avšak nevidí důvod, proč by cokoliv měla platit žalobci, protože mezi ní a žalobcem není žádný právní vztah, není členem žalobce a také jí tato povinnost nevyplývá ze žádného právního předpisu. Dohoda, že žalovaná bude platit 1/12 nákladů se vztahovala pouze na ty náklady, které žalovaná již zaplatila, ohledně stočného žádná dohoda nikdy uzavřena nebyla, naopak žalobce jednal za jejími zády, když uzavřel smlouvu s [anonymizováno] a do této byl zahrnut i její rodinný dům. Dále namítala, že žalobce v řízení neprokázal, že náklady, jejichž zaplacení požaduje od žalované, skutečně vznikly a že je žalobce zaplatil. Žalovaná se nevyhýbá placení nákladů za užívání ČOV, avšak toto dle jejího názoru je povinnost pouze ve vztahu k vlastníkovi, kterým je [anonymizováno]. Navrhla proto, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. 3. Žaloba je nedůvodná již v rovině samotné žalobní argumentace žalobce. Žalobce svůj nárok vystavěl na tom, že žalovaná užívá čistírnu odpadních vod, kterou žalobce provozuje. Po žalované proto požaduje příspěvek na úhradu nákladů spojených s provozem této čistírny odpadních vod. Takovou právní povinnost ovšem žalovaná nemá zákonnou ani smluvní (notabene: žalobce nevystavěvil svůj žalobní nárok na existenci dohody se žalovanou o příspěvku, ale na prostém faktu využívání čistírny ČOV žalovanou bez dalšího). Jinými slovy zde neexistuje právní předpis, který by žalované ukládal povinnost přispívat na provoz zařízení, které provozuje žalobce. I když ani žalovaná v řízení nepopírala ten fakt, že tuto čistírnu odpad, respektive služby touto poskytované využívá, pak ale příspěvek na náklady spojené s jejím provozem není oním nárokem, který by žalobci svědčil. Pro větší pochopitelnost lze například pro srovnání uvést, že určitě ani při užívání nemovitosti bez smluvního základu nebude nárokem pramenícím z tohoto bezdůvodného užívání oprávnění vlastníka nemovitosti požadovat od uživatele příspěvek na údržbu nebo provoz této nemovitosti, ale plnění svým charakterem odlišné, jež je vystavěno na poněkud odlišném (i když zčásti shodném) skutkovém základě, tedy na jiném skutkovém„ příběhu“, který tak definuje předmět sporu (tedy to, o čem má soud rozhodovat). Soud přitom není oprávněn takto vymezený žalobní nárok překročit (jít ultra petitum), tj. přisoudit něco více, nebo něco jiného, než žalobce požadoval. Zajisté pak pro větší argumentační přesvědčivost lze také uvést, že soud se nikdy ve své praxi nesetkal ani s tím, že by i jiní provozovatelé těchto nebo obdobných služeb žalovali osoby tyto služby využívající (například ve formě dodávek energií, jiných médií, nebo i odvádění odpadních vod) o příspěvek na svůj provoz, ale o plnění svým charakterem zcela jiné (například při dodávkách elektrické energie z veřejné sítě bez smluvního základu, při dodávkách vody z veřejného vodovodu bez smluvního základu, při odvádění odpadních a srážkových vod do veřejné kanalizační sítě bez smluvního základu, svoz odpadu apod.). Soud tak zde proto neshledává žádnou odchylku od těchto příkladmo uvedených situací, a tudíž ani neshledává jakýkoliv důvod pro přiznání žalobcem požadovaného plnění. 4. Proto nezbylo, než podanou žalobu zamítnout, přičemž za této situace je již také zcela bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly účastníky řízení případně dále tvrzeny a jak je v řízení hodlali navrženými důkazy také prokazovat. 5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení plně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové částce 6 257 Kč, které sestávají z odměny za právní zastupování žalované v řízení advokátem stanovené dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za čtyři úkony právní služby (převzetí věci, podání odporu, vyjádření ve věci samé, účast u soudního jednání) v částce 4 000 Kč, dále náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tyto čtyři úkony právní služby v paušální částce 300 Kč/úkon, to je částky 1 200 Kč a dále z vyúčtované výše náhrady cestovních výdajů celkem v částce 657 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, § 152 a následující zákona č. 262/206 Sb., zákoníku práce, za cestu [značka automobilu] [anonymizována dvě slova] k ústnímu jednání z [obec] do [obec] a zpět při celkové ujeté vzdálenosti 100 km, kombinované spotřebě použitého vozidla 6,9 litrů /100 km automobilového benzínu Natural 95, ceně pohonných hmot dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí číslo 589/2020 Sb. 27,80 Kč/litr a náhrady za použití vozidla 4,40 Kč za 1 km jízdy a dále z vyúčtované výše náhrady za ztrátu času těmito cestami v délce celkem 2 hodin v částce 400 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/196 Sb., advokátní tarif, tj. 100 Kč za každou započatou půlhodinu ztráty času cestou.