10 C 223/2021-41 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 20. 8. 2021 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 44 042 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], sídlem v [obec], [ulice a číslo], [IČO] (dále jen věřitel) uzavřel s žalovaným (dále jen dlužník) dne 27. 2. 2019 a 5. 12. 2018 Smlouvy o zápůjčce [číslo] resp. [číslo] (dále jen Smlouva). Na základě těchto smluv poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč resp. 18 000 Kč a dlužník se zavázal tyto částky vrátit spolu s dohodnutými souhrnnými poplatky ve výši 11 322 Kč resp. 10 240 Kč sestávajícími z úroku za dobu řádného trvání smlouvy (tedy do data splatnosti poslední splátky) ve výši 2 662 Kč, z odměny za zpracování a doručení 6 866 Kč, z částky 1 794 Kč za komfortní splácení v hotovosti, resp. z úroku za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 396 Kč, z odměny za zpracování a doručení 6 229 Kč, z částky 1 615 Kč za komfortní splácení v hotovosti, a to obě ve 45 týdenních splátkách po 1 727 Kč resp. 628 Kč, z nichž poslední byla splatná dne 8. 1. 2020 resp. 16. 10. 2019. Dlužník půjčky řádně nesplácel a ke dni podání žaloby dlužil na jistině částku 16 849,04 Kč resp. 11 260,70 Kč, a na souhrnném poplatku částku 9 352,96 Kč resp. 6 579,30 Kč, z čehož připadalo na úroky za dobu trvání půjčky částka 2 027,66 Kč, na poplatek za zpracování a doručení částku 5 807,70 Kč a na částce za komfortní splácení v hotovosti 1 517,50 Kč resp. na úroky za dobu trvání půjčky částka 1 177,45 Kč, na poplatek za zpracování a doručení částku 4 289,66 Kč a na částce za komfortní splácení v hotovosti 1 112,19 Kč. Žalobce dále požadoval roční 29 % úrok počítaný z dlužné jistiny od 9. 1. 2020 do 18. 12. 2020 v kapitalizované výši 4 682,63 Kč a dále až do zaplacení, resp. od 17. 10. 2019 do 18. 12. 2020 v kapitalizované výši 3 891,51 Kč a dále až do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení počítaný rovněž z dlužné jistiny od 24. 4. 2019 do 18. 12. 2020 v kapitalizované výši 2 760,79 Kč a dále až do zaplacení, resp. od 24. 4. 2019 do 18. 12. 2020 v kapitalizované výši 1 845,11 Kč a dále až do zaplacení. Pohledávky věřitel postoupil žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, o čemž dlužníka vyrozuměl oznámením. Žalobce dále uvedl, že věřitel před poskytnutím zápůjčky posoudil s odbornou péčí schopnost dlužníka dluh splácet a po vyhodnocení všech informací dospěl k závěru, že lze zápůjčku poskytnout; přitom žalobce zejména poukázal na zákaznickou kartu. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud provedl důkaz smlouvami o zápůjčce, zákaznickými kartami a oznámením o postoupení pohledávky. Z těchto listin učinil skutková zjištění jak uvedeno shora, která následně zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, z něhož při svém rozhodování vycházel, aniž prováděl další dokazování pro jeho nadbytečnost. Pouze nevzal za prokázané tvrzení o tom, že věřitel řádným způsobem zkoumal a posoudil schopnost dlužníka poskytnutý úvěr řádně splácet, což bude rozvedeno níže. <i>4. Podle zák. č. 257/2016 Sb., § 86 (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>5. Podle zák. č. 257/2016 Sb., § 87 (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 6. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny zápůjček. Žalobce totiž prokázal pouze tu skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi částku ve výši 38 000 Kč, z níž uhradil pouze částku v celkové výši 15 520 Kč, a zbývající část poskytnuté jistiny ve výši 22 480 Kč je tedy žádána z titulu bezdůvodného obohacení oprávněně. Zbývající částky představující smluvní úroky, poplatky či jiné náklady, jejichž uplatnění má oporu v uzavřených smlouvách, již však nejsou žádány po právu, protože tyto smlouvy byly shledány neplatnými, neboť žalobce neprokázal, že by věřitel řádným způsobem splnil svou povinnost zkoumat schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr, přesněji, věřitel s dlužníkem smlouvy uzavřel přesto, že ze zákaznických karet nevyplývá, že by věřitel zkoumal skutečné pravidelné měsíční výdaje dlužníka. Namísto toho se věřitel spokojil s údajem o pouze odhadovaných měsíčních výdajích ve výši 2 000 Kč a údajem o jiných splátkách půjček ve výši 1 165 Kč resp. 2 700 Kč. Odhad věřitele, pokud jde o pravidelné měsíční výdaje dlužníka, je zcela mimo reálný obraz, a to zejména s ohledem na to, že dlužník v obou případech uvedl, že bydlí v nájmu. Již pouze za nájem musí měsíčně hradit daleko vyšší částku než 2 000 Kč, k tomu potom nutno přičíst náklady na energie a náklady na běžné osobní výdaje dlužníka. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že dlužník obdržel od věřitele částku ve výši 38 000 Kč, kterou zcela nevrátil, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu, a tedy speciální právní úpravu (tzv. lex specialis s přednostním právem aplikace) oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku (tzv. lex generalis), zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Jak již dlouhodobě dovozuje judikatura soudů vyšších stupňů, včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, je třeba k neplatnosti smlouvy nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 obč. zákoníku, tedy pouze k námitce dlužníka. A to přesto, že jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé ust. § 87 odst. 1 zák. 257/2016 Sb. by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl jak uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.