32 C 163/2021-61 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne 11. 5. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že se žalovaný při výkonu veřejné správy dopouštěl snižování lidské důstojnosti a diskriminace vůči žalobci, a to tím, že pokud žalobce podával opakovaně žádosti o informace ve vztahu k činnosti žalovaného, tyto informace mu poskytnuty nebyly. Byl vyzýván k úhradám nákladů za poskytnutí informací s tím, že pokud je nezaplatil, byla jeho žádost odložena. Jednalo se o žádost ze dne 7. 8. 2017 týkající se rozpočtu povinného subjektu, počtu zaměstnanců, platových podmínek, zaměstnanců vnitřních předpisů, odměňování volených funkcí, žádost ze dne 16. 7. 2018 týkající se personální oblasti, a to počtu zaměstnanců, jmenného seznamu vedoucích funkcionářů kraje, seznamu zaměstnanců, žádost ze dne 18. 7. 2018 týkající se informací v oblasti BZOP a informatiky, konkrétně rozpočtu povinného subjektu, vnitřních předpisů, působnosti spolku a odborových organizací, žádost ze dne 1. 5. 2019 týkající se informací BOZP a informatiky, konkrétně rozpočtu povinné osoby, vnitřních předpisů, působnosti spolku odborových organizací, žádost ze dne 1. 5. 2019 týkající se personální oblasti, počtu zaměstnanců, jmenného seznamu vedoucích funkcionářů kraje, seznamu zaměstnanců, žádost ze dne 25. 11. 2019 týkající se informací rozpočtu povinného subjektu, jmenného seznamu volených zastupitelů, vnitřních předpisů a žádost ze dne 28. 7. 2020 týkající se informací z oblasti ekonomiky, tj. rozpočtu povinného subjektu, platových podmínek zaměstnanců, oblasti personalistiky, organizační struktury, vnitřních přepisů, jmenného seznamu zaměstnanců a z oblasti informatiky a veřejného zdraví, tj. seznam softwaru a opatření povinného subjektu v nouzovém stavu. Ve vztahu k žádosti ze dne 18. 12. 2020, tato byla odmítnuta, když dle žalovaného se jednalo o opakované naplnění znaků zneužití práva na informace tím, že žadatel opakovaně žádá totožné informace, příp. obdobného charakteru pokaždé, tzn., opakovaně nezaplatí zjevně oprávněné úhrady nákladů a z postupu žadatele pak nelze shledat, že jeho úmyslem byla kontrola veřejné správy, zejm. ve vztahu k povinnému subjektu. Další žádost 30. 8. 2020, tato byla odložena, když nebyla zaplacena požadovaná úhrada do 18. 12. 2020, a to ve výši 460 602 Kč. Tím, že žalovaný požadoval blíže neodůvodněné náklady za poskytnutí informací a odepřel žalobci přístup k informacím, se dopustil diskriminace rovného zacházení vůči osobě žalobce. Informace nebyla poskytnuta ani v jednom z případů a došlo tak k porušení práva na informace, jak má na mysli ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen zákon) Jeden z důkazů diskriminace ze strany žalovaného vůči žalobci pak je skutečnost, že si žalovaný musel být vědom, v jakých otřesných podmínkách [stát. instituce] žalobce pobývá, že má sníženou možnost zajistit si finanční prostředky na úhradu požadovaných nákladů, dále pak žalovaný diskriminoval žalobce pro jeho sociální postavení a zdravotní postižení. Pro uvedené se žalobce domáhal určení, jak je uvedeno ve výroku I. a vzhledem k újmě, která byla tímto žalobci způsobena na jeho zdraví, požaduje odškodnění nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu, když má za to, že strany žalovaného nedošlo ke snižování lidské důstojnosti žalobce, ani k jeho diskriminaci, a to v souvislosti se žádostmi, jak jsou v nároku specifikovány. Žalovaný postupoval tak, že pokud byl žalobce vyzván k úhradě za žádost o poskytnutí informací, dělo se tak zejm. z toho důvodu, že žalobce požadoval poskytnutí předmětných informací v listinné podobě, také bylo třeba mimořádně rozsáhlé vyhledávání různých údajů za dlouhé časové období, které žalovaný neeviduje v jednotné evidenci, pro uvedené byla požadována úhrada nákladů, žalovaný tak neučinil, bránil se proti výši úhrady odvoláním, a výše úhrady byla odvolacím orgánem potvrzena. Pokud následně nedošlo k zaplacení požadovaných úhrad, žalovaný žádosti žalobce o poskytnutí informací odložil. 3. U jednání dne 24. 1. 2023 byl žalobce vyzván k doplnění skutkových tvrzení, a to zejm., zda v rámci odložení žádostí o poskytnutí informací pro nezaplacení úhrady byla žalobcem podána žaloba ve správním soudnictví, žalobce uvedl, že tento postup nebyl učiněn. Dále pak k doplnění skutkových tvrzení co do snižování lidské důstojnosti a diskriminaci pro sociální postavení žalobce, stejně jako pro zdravotní postižení žalobce a pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody, nebyla skutková tvrzení doplněna, nadto nebyla jakkoliv specifikována a odůvodněna požadovaná náhrada nemajetkové újmy, ať už co do základu, tak do její výše. 4. Dle ust. § 101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu jsou účastníci řízení povinni uvést skutková tvrzení v rámci svého procesního stanoviska, pokud tak není učiněno, jsou soudem vyzváni k jejich doplnění, a pokud se tak nestane, v daném řízení ten který z účastníků neunese své břemeno tvrzení a k dokazování pak není logicky přistoupeno. 5. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu pak soud uvedl, že žalobě nemohlo být vyhověno, skutková tvrzení žalobce nebyla dostatečně precizována a doplněna tak, aby mohl soud náležitě posoudit, zda ze strany žalované došlo ke snižování lidské důstojnosti a diskriminačnímu jednání, a to v rámci specifikace dosud uvedených skutkových okolností, že k tomuto mělo docházet pro sociální postavení žalobce, jeho zdravotní postižení, také pro skutečnost, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody a tím má sníženu možnost provést požadované platby, když uvedené pak souhrnně směřovalo k námitce žalobce, a to neoprávněné požadování úhrad za žádosti o poskytnutí informací a následně poté, kdy úhrady nebyly učiněny, tak k poskytnutí informací nedošlo. Dle soudu přiléhavým postupem v dané věci je, že se může před nezákonnou výší úhrady bránit tak, že pokud nezaplatí částku, kterou správní orgán podmínil poskytnutí informace, a proti následnému odložení žádosti pro nezaplacení úhrady dle ust. § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, podá žalobu ve správním soudnictví. Jestliže však žadatel požadovanou částku zaplatil a u nadřízeného orgánu neuspěl se svou stížností proti výši úhrady, není pro něj dalším možným prostředkem obrany správní žaloba, nýbrž žaloba z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud tedy nedošlo k rozhodnutí v rámci správního soudnictví, pro dané řízení neexistuje podklad, že mělo dojít k protiprávnímu jednání ze strany žalované, aby mohlo být posouzeno, zda se jednalo o jednání, které zároveň také snižovalo lidskou důstojnost, příp. žalobce jakkoliv diskriminovalo s ohledem na ostatní žadatele. Žalobce se nedomáhal v daném řízení vydání bezdůvodného obohacení, což logicky by nebylo možné, když k úhradám ani nedošlo. V rámci druhého z nároků, a to požadavek na odškodnění nemajetkové újmy, taktéž nebyl dostatečně nárok tvrzen ze strany žalující, k jaké újmě na zdraví mělo u žalobce dojít, jak to souvisí s činností žalované, resp. nebyla ani odůvodněna výše požadované částky. Lze tedy shrnout, že žalobce neunesl důkazní břemeno v rámci předmětného sporu a pro uvedené byla žaloba zamítnuta výrokem I. a II. 6. Výrokem III. pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, když žádnému z účastníků nebyla tato přiznána, neb procesně úspěšný žalovaný tuto nepožadoval.