18 C 125/2019-40 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobou podanou dne 6. 8. 2019 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody (ušlého zisku) v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, jednající prostřednictvím Ministerstva pro místní rozvoj, v celkové výši 80 000 Kč. 2. Z žalobních tvrzená vyplývá, že žalobce se u zdejšího soudu domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené v rámci správních řízení před územními samosprávnými celky [územní celek] a [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] v důsledku zásahů do osobnostních práv žalobce opakovaným zveřejňováním jeho osobních informací na internetu. Žalobci byla rozsudkem I. stupně v řízení sp. zn. [spisová značka] přiznána částka 50 000 Kč, nicméně odvolací soud v řízení sp. zn. [spisová značka] nárok žalobce i co do přiznané částky zamítl, neboť došel k závěru, že žalovaná nebyla pasivně věcně legitimovanou. Žalobce proto následně žaloval přímo [územní celek] a [anonymizováno] část [obec a číslo], i tato žaloba však byla zamítnuta, když jak soud I. stupně, tak odvolací soud došel k opačnému závěru, tedy že odpovědnou za případnou nemajetkovou újmu je vskutku žalovaná. V pořadí třetím řízení tak byla opětovně žalovanou Česká republika jednající Ministerstvem pro místní rozvoj, jelikož však o věci již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení sp. zn. [spisová značka], nezbylo zdejšímu soudu než řízení pro překážku věci rozhodnuté zastavit, přičemž tento závěr byl následně potvrzen jak soudem odvolacím, tak dovolacím, který rozhodl o dovolání žalobce rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kde dovolací soud uvedl, že žalobce neměl soudnímu rozhodnutí odvolacího soudu v prvém jmenovaném řízení důvěřovat a měl se bránit mimořádným opravným prostředkem ve formě dovolání již tehdy. Žalobce tak došel k závěru, že žalované mělo být jasné, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a neměla se tímto rozsudkem vázat a přiznanou částku 50 000 Kč žalobci vyplatit i přes jeho existenci. Žalobce se proto na žalované domáhá úhrady právě částky 50 000 Kč jakožto náhrady škody spočívající v ušlém zisku, neboť žalovanou nebyla žalobci vyplacena náhrada nemajetkové újmy, a to včetně zákonného úroku z prodlení ode dne 16. 12. 2012 (tedy od data vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu), jež žalobce vyčísluje na dalších 30 000 Kč. 3. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 16. 12. 2019 uvedla, že nárok žalobce zcela neuznává, neboť nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu žalované ve smyslu § 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ z.o.š.“), neboť žalovaná jednala za stát v rámci jeho soukromoprávních vztahů, nadto podotkla, že rozsudek ve věci sp. zn. [spisová značka] nebyl zrušen ani změněn, je proto pravomocný a zavazuje nadále jak žalobce, tak žalovanou a žalobcem zvolený postup, kdy proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodal dovolání, nemůže jít k její tíži. Konečně pak není naplněna ani podmínka existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, když příčinou toho, že žalovaná nebyla a není povinna žalobci uhradit požadovanou částku, bylo výlučně rozhodnutí odvolacího soudu. 4. Žalobce ve svém sdělení ze dne 28. 2. 2021 navrhl, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť o skutkovém stavu není mezi účastníky sporu, přičemž žalovaná vyslovila s takovým postupem dne 3. 3. 2021 souhlas. Soud proto postupoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a rozhodl na základě účastníky předložených listinných důkazů. 5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění: 6. Žalobou ze dne 17. 2. 2009 se žalobce v řízení sp. zn. [spisová značka] po žalované domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 800 000 Kč za zveřejnění osobních identifikačních údajů ze strany [územní celek] a [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] (žaloba ze dne 17. 2. 2009). O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, jímž byl žalobci přiznán nárok na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč, ve zbylém rozsahu byla zamítnuta (rozsudek OS [anonymizováno] [část Prahy] dne 23. 5. 2012). Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dne 16. 7. 2012 odvolání, v němž uvedla, že provedené listinné důkazy neprokazují vznik ani intenzitu případné nemajetkové újmy, v rozsudku není uvedeno, jakými úvahami soud dospěl k výši přiznaného zadostiučinění, a též že stát není odpovědný za činnost Útvaru rozvoje [územní celek] (odvolání ze dne 16. 7. 2012). Odvolací soud následně svým rozsudkem ze dne 13. 11. 2012 žalobu zamítl i co do částky 50 000 Kč, přičemž jediným uvedeným důvodem byl závěr, že žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimovanou (rozsudek MS v [obec] ze dne 13. 11. 2012). Žalovaným byla následně zahájena dvě další řízení se stejným předmětem pod sp. zn. [spisová značka] (kde byly žalovanými [územní celek] a [ulice] [anonymizováno] [obec a číslo] a jež skončilo zamítnutím žaloby pro chybějící pasivní věcnou legitimaci žalovaných) a [spisová značka] (kde byla žalovanou opět Česká republika jednající [stát. instituce] a jež skončilo zastavením řízení pro překážku věci rozhodnuté), přičemž v tomto druhém řízení bylo podáno též dovolání, o němž dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka], přičemž dovolání žalobce zamítl a v odstavci 23. tohoto rozsudku uvedl, že žalobce nezvolil správný procesní postup, neboť měl již první rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 11. 2012 napadnout mimořádným opravným prostředkem a za současné procesní situace není dán soudu zákonný prostor pro nápravu nastalého (dozajista absurdního) procesního stavu a žalobce tak musí nést důsledky své důvěřivosti k soudním rozhodnutím, jejichž nesprávnost mohla být zjištěna při dbalosti ochrany jeho práv v rámci mimořádného opravného prostředku (rozsudek NS ČR ze dne 24. 1. 2017). Žalobce následně dne 29. 1. 2019 v návaznosti na rozhodnutí dovolacího soudu uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé nevyplacením částky 50 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení u žalované (uplatnění nároku ze dne 29. 1. 2019). 7. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedená shodná či nesporná tvrzení účastníků, jakož i o shora uvedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Ostatně mezi účastníky nebyly ohledně skutkového stavu před podanou žalobou spory, jež se vyskytovaly pouze v rovině právního posouzení. Další dokazování soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci samé, a tedy další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. 8. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené. 9. Po právní stránce posoudil soud danou věc následujícím způsobem: 10. Dle § 1 odst. 1 z.o.š. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 11. Dle § 13 z.o.š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. 12. Pro vznik této odpovědnosti je tak třeba, aby byly splněny tři podmínky: ze strany státu musí dojít k nesprávnému úřednímu postupu, žalobci musí vzniknout při výkonu státní moci škoda a mezi touto škodou a nesprávným úředním postupem musí existovat příčinná souvislost, tedy tzv. kauzální nexus. Pouze při naplnění všech těchto podmínek současně nastává odpovědnost státu za škodu dle z.o.š. Soud se proto při svém posuzování tohoto případu věnoval tomu, zda v tomto případě jsou naplněny všechny výše uvedené předpoklady, a došel k závěru, že nikoliv. 13. V případě nesprávného úředního postupu žalované žalobce tento shledává v tom, že žalovaná měla jakožto odborný orgán vybavený právními specialisty předjímat nesprávnost rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 11. 2012 a i přes zamítnutí žaloby žalobce i co do částky 50 000 Kč mu tuto částku přiznanou prvostupňovým rozsudkem ze dne 23. 5. 2012 vyplatit. Jak však uvedla žalovaná ve svém vyjádření (a ostatně i dovolací soud ve svém pozdějším rozsudku), rozsudek odvolacího soudu nebyl zrušen ani změněn, je tedy pravomocným a závazným, přičemž pokud žalobce s tímto rozsudkem nesouhlasil, mohl proti němu podat přípustné dovolání, v jehož důsledku mohla být tato nesprávnost odstraněna. Žalobce však této možnosti nevyužil, v důsledku čehož byla jeho žaloba zamítnuta i co do částky 50 000 Kč a žalovaná proto neměla povinnost se řídit výrokem II. rozsudku ze dne 23.