25 C 76/2021-48 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně, která je německým sociálním pojistitelem, se po žalované domáhala plnění ve výši 7 597,12 EUR s příslušenstvím představující žalovanou neproplacenou část dvou faktur vystavených žalobkyní (znějících na celkovou částku 27 357,09 EUR), jejichž obsahem bylo vyčíslení nákladů vzniklých s léčením poškozené paní [jméno] [příjmení], klientky žalobkyně, která dne 22. 9. 2017 utrpěla škodu na zdraví při dopravní nehodě zaviněné panem [jméno] [příjmení], který je pojištěným žalované. Svůj nárok žalobkyně opírala o německé právo, jehož aplikaci v daném případě dovozovala z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím II.“). Na základě příslušné německé právní úpravy a podrobného rozboru evropské právní úpravy dospěla žalobkyně k závěru, že na ni přešel nárok na náhradu škody vůči žalované, který musí být dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen„ Nařízení“) uznán každým členským státem Evropské unie, a v této souvislosti poukázala na potřebu položení předběžné otázky v nastíněném smyslu (týkající se výkladu na věc dle žalobkyně dopadajících článků evropské legislativy) Soudnímu dvoru Evropské unie. Základ nárok žalobkyně představující ušlé pojistné zdravotního pojištění poškozené paní [jméno] [příjmení] vychází z německé právní úpravy a spočívá v tom, že příspěvky na nemocenské pojištění nebyly žalobkyni jmenovanou poškozenou uhrazeny, neboť dle německé právní úpravy v případě, kdy pojištěná pobírá dávky, neplatí pojišťovně příspěvky na zdravotní pojištění, které by ji jinak za normálních okolností platila. Žalovaná coby pojistitel viníka dopravní nehody žalobkyni žalobou požadovanou částku odpovídající ušlému pojistnému zdravotního pojištění nezaplatila ani poté, co ji k tomu žalobkyně vyzvala. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyní uplatňovaný nárok nemá charakter regresní náhrady, která by byla hraditelná z odpovědnostního pojištění vozidla jeho pojistitelem, a přesahuje právo pojištěného na to, aby za něj jeho odpovědnostní pojistitel uhradil v rozsahu stanoveném zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen„ Zákon“) poškozenému, jímž však v projednávané věci žalobkyně není (a v této souvislosti zdůraznila, že ani nejde o škodu, která by vznikla poškozené), škodu, která mu vznikla provozem pojištěného vozidla a za kterou poškozenému odpovídá toliko poškozený škůdce, v žádném případě jeho pojistitel. S ohledem na to žalobkyni vyplatila z jí dvou vystavených faktur (znějících na celkovou částku 27 357,09 EUR) částku 19 759,97 EUR, když v této výši akceptovala regresní nárok žalobkyně v rozsahu, v jakém je dle Zákona likvidní z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Ve zbývajícím rozsahu (co do částky 7 597,12 EUR) proplacení dvou faktur vystavených žalobkyní (znějících na celkovou částku 27 357,09 EUR) odmítla, a to s odůvodněním, že žalobkyně je jakožto zdravotní a sociální pojišťovna povinna ze zákona v rámci zákonem stanovené sociální politiky strpět ztrátu ušlého pojistného, když její pojištěnec byl od jeho úhrady během své pracovní neschopnosti ze zákona osvobozen. K tomu doplnila, že refundaci předmětné ztráty nemůže žalobkyně hledat jinde a poukázala též na to, ke splnění své zákonné povinnosti by byla žalobkyně povinna i tehdy, pokud by pracovní neschopnost poškozené vznikla z jakéhokoli jiného důvodu. 3. Při jednání, které se konalo dne 9. 1. 2022, žalobkyně i žalovaná zopakovaly svou dosavadní argumentaci, na které setrvaly i ve svých závěrečných návrzích a učinily nesporným, že dne 22. 9. 2017 došlo k dopravní nehodě, zaviněné panem [jméno] [příjmení], který je pojištěným žalované, při níž byla zraněna paní [jméno] [příjmení], která je klientkou žalobkyně, jakož i to, že dne 16. 1. 2018 uplatnila žalobkyně u žalované regresní nároky, vzniklé v důsledku této dopravní nehody, přičemž žalovaná z nich část, která je tohoto řízení žalobkyni neuhradila s tím, že jej považuje za nelikvidní. Soud v průběhu tohoto jednání provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění. 4. Z faktury ze dne 12. 3. 2018 soud zjistil, že tato byla žalobkyní vystavená na celkovou částku 14 252,90 EUR, přičemž součástí této faktury byly i položky připadající na ušlé pojistné (ušlé pojistné zdravotního pojištění, podíl pojišťovny a příplatek), jejichž výše v součtu odpovídala částce 4 326,32 EUR. 5. Z faktury ze dne 26. 3. 2020 soud zjistil, že tato byla žalobkyní vystavená na celkovou částku 13 104,19 EUR, přičemž součástí této faktury byly i položky připadající na ušlé pojistné (ušlé pojistné zdravotního pojištění, podíl pojišťovny a příplatek), jejichž výše v součtu odpovídala částce 3 270,80 EUR. 6. Na základě výše uvedených shodných tvrzení účastníků, která vzal soud v souladu s § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za svá skutková zjištění a skutečností zjištěných z provedených důkazů (faktur ze dne 12. 3. 2018 a ze dne 26. 3. 2018) bylo ve věci možno rozhodnout. Soud ve věci provedl i další důkazy, které však s ohledem na níže uvedené právní posouzení věci nehodnotil, neboť ty pouze dokreslují skutkový stav zjištěný v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí souzené věci (z ostatních provedených důkazů soud již žádné další rozhodné skutečnosti nezbytné pro posouzení dané věci nezjistil). 7. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se jedná o řízení s cizím prvkem, zabýval se soud nejdříve otázkou rozhodného práva, kterým se bude předmětná věc řídit. 8. Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Řím II. nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti. Podle čl. 4 odst. 3 Nařízení Řím II. vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například vztah smluvní, který úzce souvisí s daným civilním deliktem. Z bodu 16 odůvodnění Nařízení Řím II. plyne, že škodou, ke které je pro účely určení místa jejího vzniku třeba přihlédnout, je přímá škoda. Z bodu 17 odůvodnění Nařízení Řím II. se podává, že zemí, kde vznikla přímá škoda, je země, v níž byla způsobena škoda na zdraví nebo na majetku. Z uvedeného vyplývá, že lze-li zjistit vznik přímé škody, což v případě dopravní nehody obvykle lze, bude hraničním určovatelem relevantním pro určení rozhodného práva místo, kde vznikla tato přímá škoda, a to bez ohledu na nepřímé následky této nehody. Promítnuto do projednávané věci je tedy rozhodným právem s přihlédnutím k tomu, že relevantním určovatelem pro určení rozhodného práva je místo, kde vznikla tato přímá škoda (a to bez ohledu na nepřímé následky této nehody) právo české, když k dopravní nehodě došlo na území České republiky (nároky uplatněné žalobkyní je třeba považovat za nepřímé následky dopravní nehody ve smyslu čl. 4 odst. 1 Nařízení Řím II.). 9. Podle čl. 85 odst. 1 Nařízení obdrží-li určitá osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: a) převzala-li instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, nároky příjemce dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků každý členský stát; b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát. Jelikož výkladová otázka k čl. 85 odst. 1 Nařízení již byla Soudním dvorem Evropské unie zodpovězena, a to s ohledem na výklad čl. 93 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 ze dne 14. 6. 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (dále jen„ Původní nařízení“), jehož závěry lze plně aplikovat při interpretaci čl. 85 odst. 1 Nařízení, a to z důvodu nahrazení Původního nařízení Nařízením totožným zněním dotčeného článku (k tomu srov. např. rozsudky ve věcech DAK v . Lærerstandens Brandforsikring, C -428/92 a Caisse de Pension des Employés Privés v . Kordel a další, C -397/96), dospěl soudu k závěru, že není nutné obracet se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou týkající se výkladu tohoto článku. Ze zmiňovaného zodpovězení předmětné výkladové otázky se podává, že práva poškozených proti škůdci, a to včetně podmínek jejich uplatnění žalobou u soudu, musí být vymezena výhradně podl