12 C 11/2013-265 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6. 2. 2013 domáhal na žalované poskytnutí zadostiučinění ve výši 1 240 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva na spravedlivý proces, nároku jednotlivce na dodržení předepsané a předem dané procedury, principu legitimního očekávání, principu právní jistoty a principu rovnocennosti, a to za nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen„ SDEU“), což je dle žalobce v rozporu s právem EU. Žalobce uvedl, že dne 7. 7. 2011 podal žalobu k [název soudu] na ochranu před nepřímou diskriminací v souladu se zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Žalobce souběžně podal návrh dle § 138 odst. 1 o.s.ř. a požadoval osvobození od soudních poplatků, a to s odkazem na čl. 7 směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ (dále jen„ směrnice 2000/43/ES“) a čl. 9 směrnice Rady 2000/78/ES, ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (dále jen„ směrnice 2000/78/ES“). Ve věci bylo rozhodnuto usnesením, sp. zn. [spisová značka], kterým soud„ odmítl žalobci přístup k soudu“, přičemž toto usnesení bylo vydané„ úřednicí závislou na žalované vládě“, kdy vůbec nebyla řešena otázka závazku ze zmíněných směrnic Rady. V odvolání proti tomuto usnesení podané žalobcem dne 29. 11. 2011, doplněném dne 10. 1. 2012, žalobce požadoval položení předběžné otázky k SDEU, a to s ohledem na chybnou transpozici ustanovení zmíněných směrnic do vnitrostátního právního řádu. [název soudu] odvolání nevyhověl, a to usnesením ze dne 13. 2. 2012, č.j. [číslo jednací], aniž by se vypořádal s povinností vyplývající z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (dále jen„ SEU“) a čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen„ SFEU“). Žalobce proti uvedenému postupu podal ústavní stížnost k [název soudu], který v usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. III. ÚS 1550/12, odkázal na jiné usnesení Ústavního soudu ČR s tím, že je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel, a dále uvedl, že pokud žalobce skutečně podal návrh na předložení předběžné otázky k SDEU, měl se [název soudu] danou otázkou zabývat. 2. Nesprávný úřední postup žalobce spatřoval v postupu [název soudu], neboť o návrhu na osvobození od soudních poplatků nechal rozhodovat„ nesoudní osobu úředníka závislého na žalované vládě a placeného touto procesní stranou“. Tento„ úředník“ navíc ignoroval přímý účinek směrnic, resp. jejích přednostní aplikaci před národním právem. [název soudu] pak byl dle žalobce povinen postupovat dle čl. 267 odst. 3 SFEU a předložit předběžnou otázku k SDEU, neboť jeho rozhodnutí nebylo možné napadnout opravným prostředkem. Nesprávný úřední postup [název soudu] tak spočívá v nesplnění povinností dle čl. 4 odst. 3 SEU a dle čl. 267 odst. 3 SFEU, když ignoroval návrh žalobce na položení předběžné otázky. Žalobce rovněž tvrdil nesprávný úřední postup Ústavního soudu ČR, který se dopustil dezinterpretace práva EU. Dle žalobce chybnou transpozicí směrnic došlo k narušení zásady rovnocennosti a zásady efektivity, neboť žaloby podléhající antidiskriminační legislativě nejsou postaveny naroveň žalobám v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, a nejsou osvobozeny od soudních poplatků ze zákona. Žalobce požadoval jako kompenzaci 50 % nároku vzneseného v původním řízení pod sp. zn. [spisová značka], o kterém vnitrostátní soudy odmítly rozhodovat. Dne 25. 7. 2012 uplatnil žalobce svůj nárok u žalované a dne 9. 1. 2013 obdržel stanovisko žalované ze dne 7. 1. 2013. Dále žalobce zaslal soudu dne 6. 2. 2013 návrh na splnění povinností dle čl. 4 odst. 3 SEU a dle čl. 267 písm. b) SFEU, tedy návrh na položení předběžné otázky k SDEU. 3. Žalovaná v podání doručeném soudu dne 8. 3. 2013 neuznala žalobou uplatněný nárok ani částečně a navrhla její zamítnutí. Učinila nesporným uplatnění nároku na odškodnění ve výši 1 240 000 Kč u žalované v rámci předběžného projednání dne 26. 7. 2012 (dopisem ze dne 24. 7. 2012), a to v souvislosti s tvrzenou chybnou implementací směrnice 2000/43/ES a směrnice 2000/78/ES a nezrušenými rozhodnutími [název soudu] ze dne 5. 11. 2011, č.j. [číslo jednací] a [název soudu] ze dne 13. 2. 2012, č.j. [číslo jednací], nárok. Žádosti žalobce nebylo vyhověno, a to ani částečně. Žalovaná ve vztahu k tvrzení chybné implementaci směrnice Rady 2000/43/ES (čl. 7 odst. 1) a směrnice Rady 2000/78/ES (čl. 9 odst. 1) uvedla, že je orgánem moci výkonné, přičemž obsah platných právních předpisů je výsledkem činnosti moci zákonodárné, proto za vytýkanou protiprávnost nemůže být jakkoliv odpovědna. K žalobcem napadenému usnesení [název soudu] ze dne 5. 11. 2011, č.j. [číslo jednací], a usnesení [název soudu] ze dne 13. 2. 2012, č.j. [číslo jednací], resp. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], pak žalovaná uvedla, že usnesením [název soudu] ze dne 5. 11. 2011 bylo rozhodnuto tak, že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Usnesením [název soudu] ze dne 13. 2. 2012 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Podaná ústavní stížnost ve věci byla usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Daná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost změněna ani zrušena, a tudíž je nelze považovat za nezákonná ve smyslu § 8 zákona. Nesouhlas žalobce s postupem soudu ve věci samé v konkrétním řízení (či s obsahem vydaného rozhodnutí ve věci samé) nemůže znamenat, že by v konkrétním případě došlo k pochybení ze strany státu a nemůže tak založit odpovědnost státu za škodu. Žalovaná má za sporné, že by v daném případě byla dána existence odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí) či že by došlo ke vzniku újmy na straně žalobce, a rovněž sporovala existenci příčinné souvislosti. Žalobci dle žalované žádná újma nevznikla, ani vzniknout nemohla. Žalovaná dále uvedla, že z úřední činnosti je jí známo, že žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody a že adresuje žalované množství různých podání. Z obsahu žalobcových požadavků je patrná jejich účelovost a šikanózní povaha. Žalovaná také uvedla, že za roky 2011 a 2012 eviduje 27 nových žalob na náhradu újmy podaných žalobcem proti žalované, 6 nových žalob ve správním soudnictví, 6 nově podaných dovolání a 1 nově podanou stížnost pro zmatečnost. 4. Usnesením ze dne 5. 6. 2014, č.j. [číslo jednací], vyzval soud žalobce, aby specifikoval jednotlivé částky požadovaného zadostiučinění za každý zvlášť tvrzený odpovědnostní titul. K výzvě soudu žalobce dne 19. 6. 2014 sdělil, že újma mu byla způsobena [název soudu], který měl povinnost postupovat dle čl. 4 odst. 3 SEU a čl. 267 odst. 3 SFEU, avšak uvedenou povinnost nesplnil. Žalobce dále uvedl, že neexistují jednotlivé nároky, ale jediný nárok na kompenzaci za porušení práva na spravedlivý proces a práv zaručovaných právem EU ve výši 1 240 000 Kč. 5. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 3. 2015, č.j. [číslo jednací], byla žaloba odmítnuta, neboť nesplňovala náležitosti dle § 42 odst. 4 o.s.ř. a § 79 odst. 1 o.s.ř.. Ačkoliv byl žalobce soudem k odstranění vad vyzván, žalobní návrh stále vykazoval vytýkané vady, pročež nebylo možné pro tento nedostatek v řízení pokračovat. Podáním doručeným soudu dne 13. 4. 2015 podal žalobce proti výše uvedenému usnesení odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č.j. [číslo jednací], bylo napadené usnesení změněno tak, že se žaloba neodmítá s tím, že se žalobce domáhá zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou popsal v žalobě, tedy že příčinou nemajetkové újmy je skutečnost, že [název soudu] nebyla předložena předběžná otázka SDEU, za což žalobce požaduje zadostiučinění ve výši 1 240 000 Kč. 6. Při jednání konaném dne 21. 6. 2016 žalobce mj. uvedl, že žalobní nárok je konstruován dle práva Evropské unie, přičemž [název soudu] coby soud odvolací ignoroval návrh žalobce na předložení předběžné otázky SDEU. Žalovaná uvedla, že dle jejího názoru je třeba žalobní nárok posuzovat podle vnitrostátní právní úpravy, a to tedy podle zákona (č. 82/1998 Sb.), přičemž zcela absentují předpoklady pro odpovědnost žalované. 7. Rozsudkem ze dne 21. 6. 2016 byla žaloba zamítnuta z důvodu absence odpovědnostního titulu. Zmíněný rozsudek zdejšího soudu byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, č.j. [číslo jednací]. Na základě žalobcem podaného dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který svým rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č.j. [číslo jednací] zrušil zmíněné rozsudky a věc vrátil zpět zdejšímu soudu k dalšímu řízení. 8. Dne 22. 1. 2021 se ve věci konalo nové jednání, během něhož účastníci setrvali na svých