22 C 71/2021-66 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se po žalované domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. [spisová značka], kde vystupoval v postavení žalobce. 2. Žalovaná žalobu neuznala a uvedla, že neměla k dispozici spis posuzovaného řízení. Délku řízení proto označila za přiměřenou. 3. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez jednání. 4. Z kopie žádosti o odškodnění soud zjistil, že nárok byl předběžně uplatněn dne 22. 9. 2020 u žalované. 5. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že dne 3. 12. 2013 podal [celé jméno žalobce] (dále jen„ žalobce“) žalobu proti žalovaným [příjmení] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ žalovaný 1“) a [jméno] [příjmení] (dále jen„ žalovaný 2) o určení, že je žalobce členem [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Dne 5. 12. 2013 vyzval soud žalobce k zaplacení soudního poplatku. Dne 19. 12. 2013 žalobce zaplatil soudní poplatek. Dne 20. 1. 2014 soud nařídil jednání na den 28. 2. 2014. Jednání bylo na žádost žalovaného 2) odročeno na den 5. 3. 2014. Dne 5. 3. 2014 se konalo jednání, na kterém soud vydal rozsudek, kterým žalobě vyhověl. Dne 23. 4. 2014 podal žalovaný 2) proti rozsudku odvolání. Dne 17. 6. 2014 předložil žalovaný 2) prohlášení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Dne 25. 6. 2014 soud přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků. Usnesení bylo žalovanému 1) doručeno dne 24. 7. 2014. Dne 12. 8. 2014 podal žalovaný 1) na Nejvyšší soud návrh na odnětí a přikázání věci jinému soudu. Nejvyšší soud dne 15. 12. 2014 věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu na přikázání věci jinému soudu. Usnesení Nejvyššího soudu bylo žalovanému 2) doručeno dne 23. 3. 2015. Dne 14. 5. 2015 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu na přikázání věci. Dne 5. 5. 2016 soud vyzval žalovaného 2 k zaplacení soudního poplatku za návrh na přikázání věci a vyzval ostatní účastníky k podání vyjádření k návrhu na přikázání věci. Dne 10. 5. 2016 podal žalobce vyjádření. Dne 28. 12. 2016 Vrchní soud v Praze návrh na přikázání věci jinému soudu zamítl a napadený rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost. Soud následně nařídil jednání na den 1. 3. 2017. Jednání bylo odročeno za účelem vyčkání rozhodnutí o podmíněném propuštění žalovaného 2). Dne 2. 6. 2017 poslal soud přípis Věznici Příbram. Dne 23. 6. 2017 byla soudu doručena odpověď, že je žalovaný 2) ve výkonu trestu ve Věznici Příbram a stanovený konec trestu je 13. 1. 2022. Soud dne 14. 12. 2017 nařídil jednání na den 7. 2. 2018. Jednání bylo odročeno za účelem seznámení se žalovaného 2) s obsahem spisu. Dne 20. 3. 2018 se konal ve Věznici Příbram jiný soudní rok za účelem předložení spisu žalovanému k nahlédnutí. Soud následně nařídil jednání na den 27. 6. 2018. Jednání bylo odročeno z důvodu rozhodnutí o podmíněném propuštění žalovaného 2) z výkonu trestu odnětí svobody. Dne 22. 8. 2018 se konalo jednání. Jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování o výslech svědka. Dne 26. 9. 2018 se konalo jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalobě vyhověno. Dne 21. 11. 2018 podal žalovaný 2) odvolání. Dne 21. 12. 2018 žalovaný 2) své odvolání doplnil. Dne 8. 1. 2019 soud vyzval žalovaného 2) k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 13. 2. 2019 žalovaný 2) požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 18. 3. 2019 žalovaný 2) soudu předložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Dne 17. 5. 2019 soud žalovanému 2) přiznal osvobození od soudních poplatků. Dne 12. 7. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 12. 4. 2021 odvolací soud nařídil jednání na den 21. 5. 2021. Dne 21. 5. 2021 odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a částečně změnil co do výroku o nákladech řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 8. 7. 2021, čímž řízení skončilo. 6. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. 7. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou Soudu. 8. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. 9. V konkrétní věci řízení trvalo od 3. 12. 2013 do 8. 7. 2021, tedy celkem 7 let a 7 měsíců. V řízení byla shledána období nečinnosti, a to zejména v průběhu řízení před odvolacím soudem od předložení věci Vrchnímu soudu v Praze dne 14. 5. 2015 do 28. 12. 2016, kdy odvolací soud vydal rozhodnu