26 C 192/2020-105 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se svou žalobou ze dne [datum] domáhá náhrady nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní stíhání u KS v [obec] pod sp. zn. 5 T 44/2017. Žádá náhradu nemajetkové újmy za dlouho trvající řízení ve výši [částka] a [částka] za samotné nezákonné trestní stíhání a omluvu za toto nezákonně vedené trestní stíhání spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaná nesouhlasila se žalobou, konstatovala, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahu řízení, proto žalobci náhradu nemajetkové újmy nepřiznala. 3. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne [datum], žalovaná mu svým stanoviskem ze dne [datum] sdělila, že jeho nárok není po právu, proto mu nepřiznala náhradu nemajetkové újmy. 4. Soud má prokázáno ze spisu KS v [obec] sp. zn. 5 T 44/2017, že dne 22. ledna 2016 dle ust. § 160 proti žalobci a dalšímu spoluobviněnému pro spáchání zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, 4 písm. b) trestního zákoníku a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Toto usnesení bylo žalobci doručeno [datum]. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost, o které bylo rozhodnuto [datum] a usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] bylo zrušeno. Dne [datum] bylo zahájeno druhé trestní stíhání proti žalobci pro stejné zločiny jako v prvém usnesení. Proti tomuto usnesení žalobce podal stížnost, která byla následně zamítnuta. [datum] bylo vydáno usnesení o ustanovení obhájce. V průběhu roku 2016 od května do července probíhaly výslechy obviněných a svědků. Dále byl přizván znalec k posouzení odborné otázky. Dne [datum] byla podána k soudu obžaloba a 24. až [datum] bylo nařízeno hlavní líčení. Dále se hlavní líčení konala v prosinci roku 2017, v březnu 2018, v červenci 2018, srpnu a září 2018. Při hlavním líčení dne [datum] byl vyhlášen zprošťující rozsudek, který potvrdil Vrchní soud v Praze. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud a právní moc zprošťujícího rozsudku nastala [datum] spolu s rozhodnutím Vrchního soudu o odmítnutí odvolání. Žalobce byl zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, stal. Trestní stíhání trvalo 3 roky a 10 měsíců, žalobci hrozil trest odnětí svobody 5 až 10 let. 5. Z čestného prohlášení ze dne [datum] má soud prokázáno, že matka žalobce [jméno] [příjmení], [datum narození] prohlásila, že vzhledem na svůj věk spojený se zdravotními komplikacemi se delší dobu není schopna samostatně o sebe starat, např. pokud se týká nákupu, úklidu, návštěv lékařů apod. s tímto je závislá na svém synovi [jméno], který tuto pomoc pro ni obstarává. V roce 2016 začala pozorovat změny chování syna, které se postupně prohlubovaly. Syn byl bez nálady, bez zájmu o své koníčky a netěšily ho žádné další činnosti. Působil depresivně, byl zádumčivý, málomluvný a podrážděný. Zná ho dobře, proto jí bylo jasné, že ho něco trápí, když se ho však ptala, odmítl jí cokoliv sdělit. Vysvětluje si to tak, že se ji snažil chránit. Ale asi po roce, kdy naléhala, aby se jí svěřil, jí sdělil, že byl křivě obviněn z velmi vážného podvodu a jestli mu neuvěří, že je vinen, možná půjde na několik let do vězení. Po této informaci se zhroutila, několik týdnů nebyl prakticky schopná jíst ani spát. O syna se velmi bála, a to už z toho důvodu, že jí bylo jasné, že mu nemůže pomoci. I když věřila v jeho nevinnu, velmi se bála, že by opravdu mohl jít do vězení a věděla, že by to tam nevydržel a bála se také, že by mu tam někdo mohl ublížit. [příjmení] se o sebe i o syna, neboť ten o ní celé roky pečuje a ví o jejich problémech, potřebách a nedovedla by si představit, že by někdo jiný pro ni tyto věci zařizoval. Ke konci roku 2019 jí syn sdělil, že už je po všem, že se nemusí trápit. Zpočátku mu však nevěřila, ale když viděla, že jeho nálada se zlepšila, že už má více chuť do života, tak uvěřila tomu, co jí řekl. 6. Z účastnické výpovědi žalobce, má soud prokázáno, že na něj negativně působilo trestní stíhání, i když se snažil nikoho tím nezatěžovat, držel tu věc v sobě a snažil se ji tajit. Uzavřel se do sebe, mamince nechtěl nic říkat, aby neměla o něj strach, přičemž strach měl i on sám. I když věřil, že vyhraje, měl stále pocit, že se může cokoliv stát, těžko se to dá vyjádřit, to co cítil. Nikdy předtím nebyl trestně stíhaný ani nemá žádný záznam v trestním rejstříku. V té době byl sám sobě protivný, měl takové stavy, že už víceméně vzdal celou situaci, měl pocit, že nic nezvládne a nedovedl odpovědět na konkrétní otázky, neustále myslel na to trestní stíhání hned, jak se ráno probudil i v práce, stále ho tato myšlenka provázela. Tím také si proti sobě postavil hodně lidí, de facto si je proti sobě poštval, protože se nechoval tak, jak měl, někdy zkrátka vybuchl a pak sám sobě říkal, proč to vlastně dělám, šlo o velmi silný psychický tlak, který těžko umí popsat. Sám o trestním stíhání nikomu neříkal, tedy žádné reakce z okolí nebyly, jen v práci řekl, že jde k soudu, tam o věci věděli nadřízení. Zkrátka věc držel v sobě a snažil se na to někdy nemyslet, ale nešlo to, před sebou měl vidinu, že ho mohou zavřít na 5 až 10 let, to by se mu zhroutil celý svět. V té době měl přítelkyni, o kterou nakonec přišel, rozešli se, i když spolu předtím byli dlouhý čas. Po skončení trestního stíhání byl velmi rád, že to takto dopadlo, ale trvalo mu půl roku, než se vzchopil, srovnal se a mohl začít zase normálně fungovat. 7. Podle ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen zákon) nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. 8. Podle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele vhodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil zákonem stanovených lhůt všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, na jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. 9. Podle § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučiněné za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za něž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případě, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k za a) celkové délce řízení, za b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, za d) postupu orgánu veřejné moci během řízení a za e) významu předmětu řízení pro poškozeného. 10. Podle zákona odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením, vedením trestního stíhání, které neskočilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Vychází se z analogického výkladu z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánu činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, ale rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nejvyšší soudu ČR ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 uvedl:„ že zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zák., jenž je normou z relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání a především dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti