37 C 4/2021-81 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného před Úřadem práce, pobočkou pro hl. m. Prahu (dále jen„ Úřad práce“). V tomto řízení žalobkyně vystupovala v postavení zaměstnavatele, jako žadatelka v řízení o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce pro I. čtvrtletí roku 2019 s tím, že řízení bylo u Úřadu práce zahájeno dne 29. 4. 2019. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 5. 1. 2021 a řízení tak trvalo 617 dnů. Řízení probíhalo pouze v jednom stupni, ze strany Úřadu práce docházelo k průtahům v řízení, když byl nečinný. Nečinnost spočívala ve skutečnosti, že Úřad práce řízení přerušil a to usnesením ze dne 24. 6. 2019 pod [číslo jednací]. Žalobkyně se této nečinnosti aktivně bránila, když důvody pro přerušení řízení byly k žalobě žalobkyně přezkoumány Městským soudem v Praze v řízení na ochranu proti nečinnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobě na ochranu proti nečinnosti bylo vyhověno rozsudkem ze dne 15. 9. 2020 s tím, že bylo uloženo Úřadu práce o věci rozhodnout. Přesto však Úřad práce ve věci rozhodl až svým rozhodnutím dne 4. 1. 2021. Závěry Městského soudu v Praze byly následně potvrzeny Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti Úřadu práce. Ze strany žalobkyně musel být podán exekuční návrh a zahájeno exekuční řízení a teprve poté ze strany Úřadu práce ve věci bylo vyhověno. Předmětem řízení byl nárok na finanční plnění, jež spadá pod základní právo žalobkyně vlastnit majetek, když legitimně očekávala jako zaměstnavatel, že stát bude realizovat svou politiku na úseku zaměstnanosti. Řízení mělo pro žalobkyni velký význam vzhledem k tomu, že se jednalo o příspěvek v řádu desítek tisíc korun českých (39 000 Kč). Řízení, které nemělo trvat déle než po dobu 30 dnů, trvalo mnohem delší dobu a doba řízení byla mnohonásobně překročena. Žalobkyně se aktivně a účinně nečinnosti správního orgánu bránila. Žalovaná pak svým jednáním i po rozhodnutí soudu nezákonně v nečinnosti pokračovala. Proto by částka přiznaná měla převyšovat základní částky odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu vydaném pod sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalobkyně ač svůj nárok uplatnila u žalované, byla žalovanou odmítnuta a jejímu nároku nebylo vyhověno. 2. Žalovaná uvedla, že je třeba připomenout nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu, rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, kdy soud jako dělící čáru ve vztahu k rozlišování řízení ve vztahu k nepřiměřené délce řízení a průtahů ve správním řízením pak dovodil kritérium, zda jde o správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda. V tomto směru žalovaná nesouhlasí s názorem žalobkyně, která předmět správního řízení považuje za součást základního práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod. Zároveň aby předešla složitostem žalovaná nesporovala, že řízení, které bylo zahájeno 24. 9. 2019 a skončeno právní mocí rozhodnutí dne 13. 1. 2021, tedy trvající 617 dnů je uvedená dichotomie téměř irelevantní. Kdy i s ohledem na zákonné lhůty a základní zásady pro rozhodování správních orgánů je patrné, že drtivou většinu doby, pro které bylo řízení vedeno, vyplňovaly právě průtahy správního orgánu. Tyto však vznikly rozporem mezi právním názorem správního orgánu a soudu. Žalovaná nesporovala, že v projednávaném případě je možné konstatovat, že v předmětném řízení docházelo k průtahům v řízení a celková doba řízení tak byla nepřiměřená. Požadovanou částku však nepovažuje za adekvátní, když při zohlednění stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 a době trvání řízení přiměřenou částku považuje mezi 12 957 Kč až 16 659 Kč. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že se jednalo o věc velkého významu a to s přihlédnutím k charakteru žalobkyně, k celkové částce příspěvku týkajícího se jednoho zaměstnance ve srovnání s účetní uzávěrkou žalobkyně. Výše příspěvku nemohla dopadnout do majetkových poměrů žalobkyně natolik, aby byla ohrožena její samotná existence. Z těchto důvodů navrhla zamítnutí žaloby. 3. Mezi účastníky nebylo sporu, že nárok byl u žalované uplatněn dne 23. 12. 2020, ze strany žalované nároku nebylo vyhověno. Délka řízení ve vztahu k žádosti žalobkyně o příspěvek dle § 78a zákona o zaměstnanosti byla 617 dnů. 4. Z podstatného obsahu spisu Úřadu práce, sp. zn. [anonymizováno] [rok] [číslo], má soud za prokázané, že řízení o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce, bylo zahájeno u žalované doručením žádosti žalobkyně dne 29. 4. 2019 s tím, že zároveň byl doložen jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, seznam dokladů, prokazující vynaložení nákladů, potvrzení o neexistenci nedoplatků žalobkyně ve vztahu ke správci daně, potvrzení o neexistenci nedoplatků na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, potvrzení o vyrovnání závazku plátce pojistného na veřejném zdravotní pojištění. Dne 20. 5. 2019 Úřad práce oznámil žalobkyni zahájení správního řízení, žalobkyně byla vyzvána správou Úřadu práce ze dne 20. 6. 2019 o doklady prokazující vynaložení nákladů, které v žádosti uplatňuje na mzdové náklady provozního zaměstnance. Na základě této výzvy žalobkyně doručila žalované dne 21. 6. 2019 požadované listiny, usnesením Úřadu práce ze dne 24. 6. 2019 došlo k přerušení řízení o předmětné žádosti. Žalobkyně uplatnila žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve vztahu k Úřadu práce na Ministerstvo práce a sociálních věcí svým podáním, kdy usnesením Ministerstva práce a sociálních věcí žádosti nebylo vyhověno dne 28. 6. 2019. Následně Úřadu práce bylo doručeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 11 A 54/2020-31, spolu s exekučním návrhem ze dne 11. 11. 2020 a pověřením soudního exekutora ze dne 27. 11. 2020. Ze strany Úřadu práce dne 4. 1. 2021 bylo rozhodnuto o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob ve výši 39 000 Kč, jak vyplývá z obsahu tohoto rozhodnutí č. j. ABA-T-766/2019, kdy toto rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni 5. 1. 2021, kdy částka následně byla žalobkyni vyplacena, čímž došlo ke skončení správního řízení. 5. Z podstatného obsah spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 54/2020 má soud za prokázané, že žalobkyně podala dne 12. 5. 2020 proti Úřadu práce žalobu na ochranu proti nečinnosti s žádostí o přednostní projednání ve věci s ohledem na přerušení naříkaného řízení před Úřadem práce. Ve věci bylo nařízeno jednání na 15. 9. 2020 a téhož dne Městský soud v Praze svým rozsudkem vydaným pod č. j. [číslo jednací] uložil žalované povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně o poskytnutí příspěvku na zaměstnání osob se zdravotním postižením, podané dne 29. 4. 2019, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že zároveň žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí nabylo právní moci 25. 9. 2020, následně si proti tomuto rozhodnutí Úřad práce ČR podal kasační stížnost s tím, že věc byla Nejvyššímu správnímu soudu předložena 2. 11. 2020, kdy kasační stížnost rozsudkem Nejvyššího správního soudu, vydaném pod čj. [číslo jednací] byla zamítnuta a rozhodnutí nabylo právní moci 22. 4. 2021. 6. Z vyrozumění o zahájení exekuce Exekutorského úřadu Přerov, čj. 203 EX 35843/20-10 povinného dlužníka Úřadu práce ČR, Krajské pobočky pro hl. m. Prahu, vztahu k oprávněné, nynější žalobkyni, soud zjistil, že žalobkyně podala exekuční návrh k vymožení nároku o povinnosti rozhodnout o žádosti žalobkyně o poskytnutí příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením podané dne 29. 4. 2019. 7. Z výkazu zisku a ztráty ve zkráceném rozsahu ke dni 31. 12. 2018 soud zjistil, že za rok 2018 čistý obrat žalobkyně byl ve výši 10 154 000 Kč, tržby z prodeje byly ve výši 9 852 000 Kč, výsledek hospodaření před zdaněním byl 108 000 Kč. 8. Z rozhodnutí Obvodního ředitelství policie Praha III. ze dne 21. 10. 2020, čj. KRPA [číslo] 2019 [číslo] soud nezjistil žádnou podstatnou skutečnost ve vztahu k předmětu řízení. 9. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 10. Podle ust. § 5 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem. 11. Nesprávným úředním postupem je dle ust. § 13 odst. 1 citovaného zákona také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkon nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ve smyslu ust. § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. 12. Podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím